OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Britská emocionálně vypjatá formace MUSE přetavující odkaz opěvovaných RADIOHEAD do poněkud dynamičtějšího a rockově klasičtějšího vzorce už patří mezi stálice tamnější rozlehlé kytarové scény. Novinka je již čtvrtým řadovým albem a oproti třem předchůdcům představuje kapelu v poněkud různorodějším, stylově obsáhlejším a řekněme mírně rozostřeném světle. Nebojte, žádné převratné stylové kotrmelce se opět nekonají. Příznivci Bellamyho pláče se i nyní dočkají svojí potřebné dávky, jen mám z nového alba „Black Holes And Revelations“ (2006) pocit největší neucelenosti v prozatímní velmi úspěšné historii MUSE. Přes v mezích zachovanou kvalitu je zde dlouhodobě nepřeslechnutelný tzv. skládačkový efekt. Tomuto dílku prostě musíte dát hodně času, než odhalíte jeho propojenost a návaznost zdánlivě nesourodých skladeb. Konkrétně v první polovině alba je to co skladba, to stylový originál, druhá půlka je přece jen více koncepční. Nejdříve však přejděme k letmému pohledu do historie.
Zatímco debut „Showbiz“ (1999) byl jen předzvěstí lepších a jistějších časů nebo chcete-li uvedením kapely, která ještě nestačila svůj repertoár vybrousit k dokonalosti, avšak jasně naznačila stylový záměr být co nejvíc realistická, uvěřitelná a zároveň i trochu progresivní a bombastická, následná alba „Origin Of Symmetry“ (2001) a „Absolution“ (2003) byla razantním seknutím do živého. Bodem zrození něčeho opravdu velkého. Je jen málo kapel, které dokáží působit tak realisticky, pouličně, přirozeně a zároveň nešetří svůj zvuk bombastickými klenbami kytarových zvuků či klavírních vyhrávek. V jejich hudbě odhalíme podobné postupy jako u kolegů z RADIOHEAD, jen MUSE jsou poněkud hlasitější, méně introvertní a více epičtí. Tedy dalo by se říci, že blíže k tomu, co by mohl dnešní metalový posluchač, sem tam pošilhávající i po jiných stylech, přijmout za své. Ne nadarmo o hře MUSE mluvil v superlativech i kytarový mág John Petrucci z DREAM THEATER, který tuto kapelu nazval jedním z největších inspiračních zdrojů při tvorbě jejich posledního řadového alba „Octavarium“. Osobně nemám rád zapřísáhlé odmítání kvalit MUSE fanoušky opěvovaných RADIOHEAD s tím, že se jedná o nepůvodní hudbu, která jen přebírá to, co už RADIOHEAD dávno vynalezli. Jsem přesvědčen, že kdyby RADIOHEAD přišli po albu „OK Computer“ (1997) s deskou jakou je „Absolution“ od MUSE, pravděpodobně by se již dnes těšili ze své výsadní pozice rockových legend, podobné té U2 či PINK FLOYD.
Tak tedy konečně k nové nahrávce „Black Holes And Revelations“, které po mnoha posleších vtisknu zde v recenzi podobu jakéhosi surrealistického snu jako určitého pojítka mezi všemi těmi částmi mozaiky. Už úvodní atmosférická „Take A Bow“ nás vybízí k plynulému poletování v povětří (ne, že by to nebylo v tomto případě možné). Skladba je postavená na stupňujícím se napětí a my jen pozorujeme, kterak se slunečné odpoledne kolem nás začíná měnit v zachmuřený večer. Mraky nad námi se pomalu zhušťují, světla všude kolem ubývá, zatímco se schyluje k bouřce a neodvratnému soumraku. Uvolnění přichází hned v druhé „Starlight“, která nás, coby odlehčená hitovka postavená na výrazném klavíru a překrásné zpěvové lince, zavádí do noci na stráně umístěné nad zlatavými neony osvětleným městem. A tak jen pozorujeme ten ruch dole, zatímco jasné noční nebe ukazuje svoji vlídnou tvář v podobě tisíců jasných hvězd a my jen s optimismem rekapitulujeme vlastní život, který se v té chvíli zdá tak snadný. Frenetická „Supermassive Black Hole“ je naproti tomu rytmická syntho-rocková skladba, při které sestupujeme znovu zpět do rušných ulic nočního města. Všude kolem nás pulzuje hlasitá hudba z klubů, barů a prosklených kaváren.Ulice futuristické metropole dýchají nepřeberným množstvím událostí a my jen procházíme a jako neviditelní pozorujeme to dění kolem. Vrcholem alba je mohutná „Map Of The Problematique“, ve které se snažíme najít v tom lidském labyrintu vlastní řád a smysl a když už jsme blízko rozluštění a zdá se nám, že je odpověď na dosah a tudíž známe svou pozici v tomto v mnoha ohledech nerozluštitelném světě, přichází v teskné „Invincible“ procitnutí. Následující „Assassin“ nás surově vrhá zpět do reality a ukazuje všechna nebezpečí, která život může kdykoliv přinést. Nejtvrdší skladba v kariéře MUSE roztříská na prach veškeré naše iluze a plané naděje. Orientální motivy v „City Of Delusion“ nám však znovu pomáhají nalézt alternativní cestu a my poznáváme rozdílné pohledy na způsob života. V závěru skladby excelují dechové nástroje, které jakoby dokončují veškerou zdánlivě nerozluštitelnou mozaiku smyslu bytí. Poklidná snová suita „Hoodoo“, která je jakousi prostřední částí závěrečné skladbové trilogie, začíná španělským kytarovým intermezzem, jenž připravuje půdu pro zřejmě nejepičtější skladbu celého kompletu, kterou je bombastická oslava „Knights Of Cydonia“. V té MUSE předvádějí dosud u nich neslýchané postupy. Kytarová práce v některých závěrečných momentech připomene spíše IRON MAIDEN v době vítězného tažení Alexandra Velikého než střídmou práci britské alternativně rockové kapely a my uvažujeme o zbrusu nové tváři heavy metalu - futuristické, dosud nezkažené nemožnými „venkovskými“ klišé a patosem.
Novému albu „Black Holes And Revelations“, které z celkového pohledu beru spíše jako zajímavý úkrok bokem, patří prim v pojmutí nejširšího stylového záběru v celé diskografii MUSE. Jde o album, jehož smysl a posloupnost pochopíte až po delší době. Jde však i o logickou snahu pokračovat jiným způsobem, než tomu bylo u ucelenější trojky „Absolution“, kterou však i nadále mám, spolu s dvojkou „Origin Of Symmetry“, za vrcholnu nahrávku v rámci tvorby MUSE.
Stylově nejroztříštěnější materiál v kariéře MUSE, přesto jde o jejich typické album, které však skládačkově pojímá hned několik forem výkladu jejich tvorby. Vyžaduje delší čas na pochopení souvislostí, je však logickým krokem po ucelené nahrávce „Absolution“.
8 / 10
Matthew Bellamy
- kytara, klávesy, vokál
Dominic Howard
- bicí
Chris Wolstenholme
- basová kytara
1. Take A Bow
2. Starlight
3. Supermassive Black Hole
4. Map Of The Problematique
5. Soldier’s Poem
6. Invincible
7. Assassin
8. Exo-Politics
9. City Of Delusion
10. Hoodoo
11. Knights Of Cydonia
The Resistance (2009)
Black Holes And Revelations (2006)
Absolution (2003)
Origin Of Symmetry (2001)
Showbiz (1999)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Warner Brithers/ Eastwest Records/ Atlantic Record
Stopáž: 45:40
Produkce: Rich Costey
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.