Progresivní black/death je stylová poloha, která není až tak běžná, přesto se občas objevují skupiny, které spojují fenomén blackové hudby a progresivní přístup do fungujícího celku. Indonésané KEKAL jsou jednou takovou kapelou, která se postupem času přerodila ze špinavé obskurnosti do mnohem pestřejší a komplexnější formy metalu. Blackové kořeny zůstaly, typické prvky jsou zachovány především ve formě občasných sypaček podporovaných dusavě hrnoucí rytmikou, přetrval i převážně blackově zabarvený vokál, nicméně celkový obraz aktuálního alba „Acidity“ je již na hony vzdálen jak old school blacku, tak jakýmkoliv líbivějším odnožím tohoto stylu. Příkladem budiž zcela obrácený přístup při využití kláves, jejichž občasné výpady zapomínají na melodicky příjemné zahlazování kytarových smrští, ale naopak vytvářejí až kakofonicky znervózňující linky. Nemohu se přitom ubránit vyslovení jména nedoceněných Američanů SCHOLOMANCE.

Deathová složka je pak dalším z prvků, které spolu s akusticky rockovými pasážemi převzaly část dominance, mnohá místa tak dají vzpomenout třeba na jedno z působišť Dana Swanö, a to DIABOLICAL MASQUERADE a album „Nightwork“ z roku 1998. Indonésané mají překvapivě blízko k severskému pojetí death metalové, lehkou progresí načichlé, melodiky. Ne zcela od věci je tak i vyslovení zaklínadla OPETH. I samotný vokál je povětšinou jakýmsi mezistupněm mezi blackovým skřehotem a typicky Åkerfeldtovským projevem. Druhou melodickou polohu je třeba brát s lehkou rezervou, neboť zde je asi jediná „instrumentální“ slabina skupiny. KEKAL jsou jinak po všech stránkách hudebníky zvládajícími své nástroje s absolutním přehledem a jak složitější vyhrávky, tak přímočaré riffy v sobě spojují přesnost s vybalancovanou důrazností i pohodovou ležérností. Kromě v jistém smyslu klasických metalových motivů se v hudbě KEKAL zrcadlí i jistá dávka pro mě nezvyklých výrazů, a tak neznalý indonéského folklóru se mohu jen dohadovat, zda to pramení právě z kořenů tamější kultury. Určitý zvláštní nádech se dostavuje například při poslechu skladby „Strength In My Weakness“, kdy se mi vybavilo i jméno v jistém smyslu též exotických Izraelců MELECHESH. Netradiční nádech doplňuje i šikovné využití elektronických zvuků.

S elektronikou si ostatně KEKAL zahrávají dost hojně, snadno například odlišíte kousky nabubnované hostujícím bicmanem L. Rionem a skladby, ve kterých byl použit automat. Ten bohužel po stránce aranží i ze zvukového pohledu působí dost stroze, nejvíce je to asi cítit ve skladbě „The Way Of Thinking Beyond Comprehension“. Tři kytary v základní sestavě ostatně jasně dokladují, na kterou nástrojovou složku je hudba Indonésanů zaměřena. Jde především o pestré kytarové orgie, kterým bohužel v některých polohách příliš nelichotí zvukové zpracování. Ale to je asi hodně o osobních pocitech. Špinavější produkce má určitě své kouzlo pro vyznavače temnějších výrazů a KEKAL tím pravděpodobně myslí hlavně na své věrné fanoušky. Svou prapůvodní formu už sice skupina z velké části opustila, ale přerod to nebyl nijak bolestný ani drastický, takže se dá očekávat, že spousta jejich příznivců si hudební vývoj prodělala společně se skupinou. KEKAL na to šli totiž krůček po krůčku: nejprve na desce „The Painful Experience“ v drobných náznacích ukázali, že na nějakou stylovost si hrát nebudou, aby na minulém albu „1000 Thoughts of Violence“ již jasně deklarovali svoji potřebu vyjadřovat se i pomocí progresivnějších forem. „Acidity“ působí jako další mezikrok, který v žádném případě neberu jako konečné řešení vývoje této zajímavé skupiny. Naznačený směr totiž nezadržitelně spěje až kamsi mimo agresivní pojetí hudby a vůbec bych se nedivil, kdyby kapela někdy v budoucnosti odkráčela zcela mimo metalové mantinely. Mnohé v tomto směru naznačují časté hravé kytarové linky (třeba uvnitř „Thy Neighbor´s Morality“ a v závěru „Broken“), kterým by do progresivního rocku stačil jen jiný produkční a zvukový kabátec.

V závěru alba se skupina bohužel začíná trochu točit v kruhu a snaha o uvolněnější náladovou polohu ve skladbě „Romanitika Destruksi“ naráží na určitou zvukovou nevýraznost. Přesto je „Acidity“ dílem důstojně reprezentujícím fakt, že kvalitní metal je možno najít i v Indonésii. Svět je dnes zkrátka strašně malinkatej.