Odchod od IRON MAIDEN Blazeovi prospěl, to je bez diskuzí. Anglický buřtík s „nemanévrovatelným“ hlasovým fondem nezahálel ani den a ihned svolal mladé a ambiciózní muzikanty, se kterými dokázal stvořit novou desku stejně rychle, jako Železná panna posílená o vzývaného Bruce Dickinsona. Nechci obě desky srovnávat, nicméně podle mého soukromého mínění Silicon Messiah nedaroval Brave New World ani píď zadarmo. I zatvrzelí kritici blazeované éry Železňáků rázem uznali, že výroky o tragické úrovni Bayleyho zpěvu byly, řečeno diplomaticky, lehce přehnané. Blaze si svojí pravdu dokázal a BLAZE si zaslouženě užili dávku slávy. Samosebou to mají o mnoho lehčí, nežli z gruntu nová heavy metalová kapela, ale kdyby odváděli odpornou šumařinu, ani čokl po nich neštěkne. Jak moc si je nadějné pozice anglická pětka vědoma, to pochopíte na Tenth Dimension záhy. Nic nebylo ponecháno náhodě – produkce se znovu ujal Andy Sneap a zvukový kabát je ještě konzistentnější, než na debutu. Hlavně bicí šly co do průraznosti a platičnosti strmě vzhůru, polepšilo si i zhutnělé ostří kytar.
Stejně jako v případě silikonového mesiáše vsadil Bayley i tentokrát na velmi interesantní koncept – Tenth Dimension pojednává o osudech vědce, který objeví cestu do desáté dimenze. Samozřejmě se tak vystaví nežádoucí pozornosti mocných tohoto světa a je donucen bojovat o život a duševní zdraví. Příběh vychází z reálných fyzikálních a psychologických studií (Blaze uvádí mj. Einsteina a Junga) a existence desáté dimenze se opírá o teorii relativity a superstrun. Takže hard core sci-fi, bezvadně otextované a se silně kritickým podtextem.
Hudebně se žádný velký posun neuskutečnil, ale kdo by něco takového také čekal, že? Tudíž se střetáváme s poměrně moderně pojatým heavy metalem, který se nikterak nesnaží utajit, kdože dával Blazeovi pojísti chleba. IRON MAIDEN jsou cítit v některých refrénech (zejména skvělá pecka Kill and Destroy místy připomene Wicker Mana), v určitých bubenických figurách Jeffa Singera poznáte stabilní McBrainovy valuty, Blaze si také stojí pevně za svým frázováním alá Man On The Edge (jediný nesporný úspěch jeho panenské éry), které uplaňuje v rychlejších skladbě Leap Of Faith. Samozřejmě ani kytarový duet Wray/Slater se nebrání sáhnout do Železného melodického zásobníku, ale proč také... IRON MAIDEN definovali heavy metal, Blaze Bayley byl jejich pevnou součastí, tudiž je jakákoli výpujčka (obzvlášť nezavání-li krádeží) ospravedlnitelná.
Jenže ke všem vlivům přidávají BLAZE i pěkný kousek sebe samých. Narozdíl od Maidenů si zakládají na jednoduchých a velice úderných riffech. Třeba v případě písně End Dream lze hovořit o částečné stupiditě, ovšem ostatní čísla vyšla chalanům velmi pěkně. Zejména titulní pecka disponuje velmi „groovy“ nábojem, stejná fešanda je lehce sabbatovská Stranger To The Light. Za vůbec nejpovedenější část alba lze pak považovat blok, tvořený pozvolna se rozjíždějící šlehou Nothing Will Stop Me, již zmíněnou jízdou Leap Of Faith (obdoba Launch z minulého alba) a nádherné balady Meant To Be, úžasné po všech stránkách (decentní smyčce, ženský zpěv, Blazeova vokální linka...).
Není možné minout hlavní postavu kapely, tedy Blaze Bayleyho. Kdo se na MetalManii pohybuje nějaký ten pátek ví, že nepatřím do skupiny moudrých inkvizitorů, kteří ho proklínají, kudy chodí. Není fér Blazeovi vyčítat rozsah, řečeno slovy Jiřího Suchého, od a do a. Není to žádný pěvecký akrobat, výšky nasazuje pouze za cenu enormního navršení síly hlasu, tudíž se spíše drží u podlahy. Jenže jeho hlas má výtečnou barvu (která chtě nechtě Bruce Dickinsona přeci jen trochu připomíná) a zejména má schopnost táhnout skladbu plnokrevným frázováním. Vizte jeho skvělou kooperaci s kytarovou sekcí v Kill and Destroy, tam jeho nasrané odsekávání táhne bezchybně úvod skladby. Navíc Blaze umí bez problémů vyzpívat i klidnější polohy. Samozřejmě že je na scéně spousta lepších, ale rozhodně bych Bayleyho neřadil mezi průměr, už proto, že jeho hlas identifikujete mezi tisíci.
Tedy konečné slovo ke kauze Tenth Dimension. Nechápejte mě špatně, BLAZE není kapela, která by mohla pomýšlet na nějaké stylotvorné počiny, nebo konkurování kultu IRON MAIDEN. Nicméně už dvakrát nás angličani podarovali skvěle stravitelnými a výborně zahranými alby, která sice nejsou bez chyb, ale svoje posluchače si vždy získají. Poctivá britská ocel se zkrátka nezapře.