OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bez jakýchkoli skrupulí a hezky na plný pecky startují své nové album Američané NORMA JEAN. A tak první dojem je jednoznačné setrvání ve velmi agresivní a uřvané poloze divokého hardcore s občasnými odlehčujícími emo vsuvkami. Byť se skupině především díky povedenému minulému počinu dostalo značné pozornosti, stále si libuje v image rozervaných hochů z předměstí, kontrastně to působí především v kontextu myšlenkové náplně, neboť NORMA JEAN jsou v podstatě křesťanskou kapelou. To, že vzývat boha jde i pořádně nahlas, nasraně a bez servítků, dokazuje skutečnost, že „Redeemer“ je albem, co se týče agresivity, snad ještě vyhrocenějším než jeho předchůdce „O´ God, The Aftermath“. Pocit přitvrzení podporuje i fakt, že melodické polohy do jisté míry překryla méně přístupná zvuková stránka. V plné síle vystupuje dojem „špinavé“ klubové kapely. Zářící gloriolu tak nad hlavami těchto panáčků nehledejte. Jejich hudba je spíš jako útok běsnícího gangu, který vám baseballovými pálkami zpřeráží končetiny.
Byť jsou NORMA JEAN skupinou, která vyrostla z hardcore scény, jejich hudba už dávno překročila hranice stylů. Nejedná se o kolovrátek jednoduchého a přímočarého HC, NORMA JEAN si libují v nevázanostech, jednotlivé skladby jsou natlakované živelnou nespoutaností a tříštivě vybuchující divokost projevu je plná spontánní energie. Trhavé techničtější pasáže dají vzpomenout i na skupiny jako THE END, s přivřením oka se dají objevit i paralely s grindovějšími ION DISSONANCE. Silný příklon k proměnlivěji pojatému hardcoru však nabízí především přirovnání k zasloužilým „bořičům tradic“ CONVERGE. Všechny tyto příměry samozřejmě v jistém smyslu pokulhávají, nemáme totiž co do činění s nějakými plagiátory, ale s vyzrálou a ostřílenou partou disponující vlastním skladatelským a interpretačním rukopisem. Přesto není styl NORMA JEAN nějakou konvence bořící velkolepostí, v určitém směru se vynořují i efektní (zdráhám se napsat na efekt stavěné) metalcorové principy, které asi nejvíce vystupují ve skladbě „A Small Spark VS. A Great Forest“, kde se dá nalézt plný rozsah poloh od neurvalého křepčení, přes melodický refrén až k pomalým emo pasážím. Agresivní podání ale smazává jakékoli náznaky líbivé klišovitosti, album jako celek je brutální nálož plná divokých brejků, razantně řezajících kytar, krkolomně běsnících bicích a především vokálu vyřvávajícího s maximálním možným nasazením.
V případě alba „Redeemer“ působí velmi funkčně spojení nijak velkého (o věhlasu raději nemluvit vůbec) vydavatelství Solid State Records a jména Ross Robinson, který je podepsán v kolonce produkce i mixu. A z rukou tohoto zkušeného producenta vyšlo album, které po zvukové stránce rozhodně nezní tradičně, naopak je cítit úmyslné ponechání nádechu špinavého undergroundu, žádná sterilně působící vycizelovaná čistota, ale hezky živelný rachot rozstřikující se i v chrastivé přebuzenosti. NORMA JEAN jako by tím maskovali, že sice zcela neoddiskutovatelně pokračují ve směru vytyčeném minulou fošnou „O´ God, The Aftermath“, ale jejich hudební kreace dostávají méně krkolomnou formu. Rychlost a dravost skupina sice ještě stupňuje, avšak rozžhavená nedýchatelnost plná instrumentálních zvratů už se nedostavuje v takovém rozsahu jako na minulých albech. Takový je alespoň celkový dojem, ze kterého ve výsledku zůstává pocit, že ač zdánlivě poněkud přímočařejší, jsou skladby na „Redeemer“ naopak hůře vstřebatelné a výrazově tvrdší, za což může právě zmíněná zvuková stránka. Mě osobně tak trochu chybí větší podíl emocionálně vyhrocených pasáží. „Redeemer“ je zkrátka především hrubozrnný nářez, kde i melodičtější skladby jako „Blue Prints For Future Homes“ nebo „Amnesty Please“ působí dojmem surového ataku. O přímočařejším přístupu hovoří i fakt, že zde nenaleznete tak stylově vybočující skladbu, jakou byla v případě předchozí desky do pomalé post hardcore deprese ponořená „Disconnecktie“. „Redeemer“ je rozhodně parádní deska, bohužel se ale nemohu zbavit pocitu, že NORMA JEAN už se dostali za svůj zenit, neboť to hlavní co vytváří vysokou úroveň této nahrávky je především bravurní produkce a zvuk.
Hrubozrnný nářez někde na pomezí brutálního HC a metalcoru. NORMA JEAN jsou na „Redeemer“ oproti minulé desce přímočařejší a díky zvukové stránce i tvrdší. Jde prostě o takové nekompromisní vymítání ďábla.
7,5 / 10
Scottie Henry
- kytara
Chris Day
- kytara
Cory Brandan
- vokál
Daniel Davison
- bicí
Jake Schultz
- basová kytara
1. A Grand Scene For A Color Film
2. Blueprints For Future Homes
3. A Small Spark Vs. A Great Forest
4. A Temperamental Widower
5. The End Of All Things Will Be Televised
6. Songs Sound Much Sadder
7. The Longest Lasting Statement
8. Amnesty Please
9. Like Swimming Circles
10. Cemetery Like A Stage
11. No Passenger : No Parasite
Deathrattle Sing for Me (2022)
All Hail (2019)
Polar Similar (2016)
Wrongdoers (2013)
Meridional (2010)
The Anti-Mother (2008)
Redeemer (2006)
O’ God, The Aftermath (2005)
Bless The Martyr And Kiss The Child (2002)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Solid State Records
Stopáž: 41:46
Produkce: Ross Robinson
To já budu oproti Noisymu ještě o půl bodíku spokojenější. NORMA JEAN jsou tady v krátké době opět a tentokráte oproti velice divokému a zuřivému předchůdci vsadili na trošku melodičtější pojetí a uspořádanější projev. Příklon k průhlednějším aranžím je více než patrný a nutno říci, že to, co NORMA JEAN dělají, dělají stále výborně. "Redeemer" řadím k současné žánrové špičce.
Nápady, kolem nichž se pohybovali už na předešlých deskách, obalili do trochu jiného hávu... invence značně pokulhává, přesto se dle mýho jedná o skvěle udělanou desku... tohle má být metal-corový mainstream!
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.