Kdysi Lemmy Kilmister prohlásil, že mu ke štěstí s jeho kapelou stačí vyšlehnout minimálně každý druhý rok tucet nových přímočarých songů a jinak neustále až do skonání jezdit po koncertních šňůrách. A tak se stále děje. Vloni tato legendární motorová obluda, řítící se přímo do pekel svým obvyklým tempem, oslavila již třicáté narozeniny. Věc skutečně obdivuhodná, zvlášť když si uvědomíme, že tak dlouho funguje bez sebemenší pauzy. Letos zde máme nové studiové album „Kiss Of Death“, které sice znovu nebude patřit, tak jako valná většina jejich alb z posledních deseti let, k tomu lepšímu v diskografii MOTÖRHEAD, ale svou pozici standardní nálože určené věrným motorkářům, násoskům a rockerům s přehledem uhájí.
Nejdříve letmé ohlédnutí do minulosti. Z mého pohledu je období mezi alby „Overkill“ a „Orgasmatron“ (tedy 1978-86) pro MOTÖRHEAD bezpečně nejdůležitější a nejlepší. Kapela vrhala na trh jednu dokonalejší desku než druhou a působila jako kompaktní mašina na hřmotný rock ´n´ roll, se kterou není radno se srovnávat. Ať už mám na mysli slavnou trilogii „Overkill/Bomber/Ace Of Spades“ nahranou v legendární trojčlenné sestavě s Philem Taylorem (bicí) a Eddiem Clarkem (kytara) nebo „Another Perfect Day“ (1983), která je díky Robertsonově kytarové hře zdaleka nejbombastičtější deskou v historii MOTORHEAD, vždy šlo o vysoko ceněné nakládačky. První kratší krize přišla až na albu „Rock ´N´ Roll“ (1987), které bylo nahráno už ve čtyřčlenné sestavě (kytarový tandem Wurzel/Campbell) a na němž se zkrátka desperátům nepodařilo předložit mnoho silných skladeb. Vše bylo vzápětí zažehnáno na skvělé desce „1916“ (1991), která překypovala jak energií, tak skladbami bohatými na svěží nápady. Lemmy se přestěhoval do Kalifornie, omezil chlast a nechal si udělat nové zuby. Zkrátka, byl to druhý start se vším všudy. Oba následovníci, a to jak na Ameriku orientovaný „March Or Die“ (1992 – v tomto roce do kapely přichází Mikkey Dee) a tradičnější „Bastards“ (1993), však opět laťky svého předchůdce nedosáhly. Prohlubující se krize vyvrcholila surovým dílem „Sacrifice“ (1995), po kterém se z kapely poroučel Wurzel. A tak se po dlouhé době MOTÖRHEAD světu předvedli opět ve třech (Kilmister – Campbell – Dee) na poměrně zdařilém počinu „Overnight Sensation“ (1996), který byl návratem k melodiím z úvodu americké anabáze. V této sestavě MOTÖRHEAD působí prakticky dodnes. Alb s plynoucími roky rychle přibývalo, některá byla zdařilejší („We Are Motörhead“, „Hammered“), některá méně („Snake Bite Love“, „Inferno“). Dnes je čas na polibek smrti. Novinka „Kiss Of Death“ přichází na trh právě teď.
Album startuje typickou vypalovačkou („Sucker“), která nemohla být vybrána na úvod alba vhodněji. Divoká jízda jak má být a jedna z nejvýraznějších skladeb novinky. Prakticky zde není už žádné takto typické rychlé střelby s hitovými ambicemi, možná jen čtyřka „Trigger“, poháněná kytarovými laufy, v refrénech inklinující k větší zdobenosti, je ojedinělou vyjímkou. Většina skladeb, které kromě této upoutají, se totiž nese převážně ve středním tempu. Ať už jde o něco moderněji koncipované věci, než je u MOTÖRHEAD zvykem (jako např. dusně rozžhavený ingot „Living In The Past“, valivé blues „Under The Gun“ s hostujícím vkladem Michaela Ineze či „rifforama“ „Be My Baby“, za jejíž kytarový part by se nemusel stydět ani nebožtík Dimebag Darrell) nebo o další ojedinělou, tentokrát však velmi povedenou baladu („God Was Never On Your Side“), ve které si vystřihne vkusné kytarové sólíčko dvoustrunný dráček C. C. DeVille (kytarový maskot z POISON), vždy se jedná o poměrně pomalejší materiál, což má (také díky řadě hostů) za následek větší pestrost kompletu, než bylo zvykem na několika předchozích albech. Dál je zde typické boogie („Christine“), stejně jako atraktivní heavy metalová látka z učebnice základů tohoto stylu („Devil I Know“). Album znovu pohání bezchybné, strojově přesné salvy bicmistra z nejlepších. Švédský rodák Mikkey Dee je opravdu klasa nemající široko daleko konkurenci. Spolehlivá kytara Phila Campbella a zahleněný projev Lemmyho Kilmistera, který od minulé desky vykouřil zase o nějakou tu tisícovku cigaret navíc, už je samozřejmostí. Album končí stejně, jako začalo – v divokém tempu. Závěrečný sprint („Going Down“) však postrádá hitovost úvodní skladby a sází výhradně na surovou neurvalost. Zde nezmiňovaný zbytek skladeb je však dle mne jen vatou, na kterou jsem si přece jen u posledních alb už zvykl.
MOTÖRHEAD nahráli přesně takové album, jaké si jejich příznivci přáli. Můžu o něm prohlásit, že i přes trochu větší různorodost materiálu z jejich diskografie nevyčnívá. Kapela se vrací k mírné skladbové diferencovanosti, která byla pro ní typická v úvodu devadesátých let, což je z mého pohledu sympatické. Kvalitativně jde o celkem průměrné album, kterému však jako srdcař dávám o bodík víc, než bych měl a to i díky parádní baladě („God Was Never On Your Side“), kterou považuji za skvost v rámci posledních let tvorby Lemmyho sebranky. Nezbývá, než doufat, že to kapele bude šlapat ještě nějaký ten pátek, a že název alba netřeba brát jako osudové proroctví či stav věcí, které mají neodvratně brzy přijít. Novinka „Kiss Of Death“ (2006) je nejpestřejší deskou MOTÖRHEAD od alba „Overnight Sensation“ (1996).