Mýliti se je lidské a já předpokládám, že anglický autor fantasy a sci-fi literatury Simon R. Green by tomu, pokud by se snad někdy dostal k těmto řádkům, porozuměl. Zhruba před rokem jsem totiž v těchto místech díky mylně předpokládanému nedostatku zásadnějšího tématu, který by se přeléval z jednoho pokračování do druhého (po vzpomínané druhé části „Agenti světla a temnoty“ to byly ještě díly „Nářek slavíka“ (2005) a „Kouzlo města“ (2006)), tak trochu zbrkle odsoudil jeho zbrusu novou sérii, jejímž ústředním motivem je tajemná a vlastně nereálná čtvrť Londýna zvaná Noční strana. A byla to samozřejmě chyba, kterou, ač mi na podvědomí ťukala už na konci zmíněného čtvrtého pokračování, jsem si definitivně uvědomil až po zdolání dílu pátého, nazvaného mnohovýznamově „Cesty, po kterých jsme se nevydali“. Žádám tedy s pokorou o prominutí a slibuji, že už se něčeho takového víckrát nedopustím, minimálně při vědomí toho, jak skutečně rozsáhle a spletitě umí Green psát (viz jeho známá space opera „Deathstalker“, u nás nakladatelstvím Wales uváděná jako „Morituri“).

Onen jednoduchý obrázek, který vysílal soukromého detektiva Johna Taylora stále dál řešit sice zajímavé, nicméně víceméně samostatné případy, nám totiž v „Cestách, po kterých jsme se nevydali“ vykvetl a rozkošatěl do rozměrů velkoprostorového plátna, z jehož jednoho konce se dá na ten druhý dohlédnout jen velmi stěží. Ano, nejen že jsme se konečně a s definitivní platností dozvěděli, že Taylorovou nelidskou matkou je Lilith, Adamova první žena, ale hlavně nás autor nemilosrdně zavlékl do skutečně nedomyslitelných úvah o tom, co to vlastně je Noční strana, jakým způsobem se dá zachránit a zda vůbec má něco takového smysl. Rázem se tak (a řekl bych až skoro totálně nepřipraveni) ocitáme uprostřed jeho neuvěřitelné historicko-fantasticko-filozofické konstrukce, jíž nelze upřít především fascinující provedení (s nímž pochopitelně souvisí i překladatelský oříšek, který Josef Hořejší zvládl na výbornou). Jak vyplyne z překotného děje knihy, který se vlastně odehraje jen v průběhu několika desítek hodin, byla to právě Lilith, která poté, co pohrdla Nebem i Peklem, stvořila kdesi v šeru dávnověků na Zemi Noční stranu. Znechucená existencí dobra a  zla, jež ze své podstaty brání naprosté svobodě ve smyslu motivace k rozhodování, stvořila místo, kde nic takového nemělo platit. Jenže i na Noční stranu nakonec přišli lidé a s nimi i volba mezi dobrým a špatným, pročež se původní Lilithina vize zhroutila jako domeček z karet. Z toho důvodu se rozhodla Noční stranu zničit, aby se na jejím místě mohla pokusit obnovit svou jedinečnou myšlenku.

A proto nyní přichází na scénu John Taylor, ne náhodou Lilithin syn, nadaný zvláštním uměním nalézt cokoliv myslitelného, a také jedna z nejrespektovanějších (i když ne vždy jen v dobrém) osobností na Noční straně, aby jí v tom zabránil. Proto podniká cestu časem až k okamžiku stvoření Noční strany (pochopitelně na místo, kde dlouho poté vznikl i Londýn), proto vybojovává spoustu předem evidentně ztracených soubojů a proto neustále řeší spousty přetěžkých otázek a koná šokující rozhodnutí. Svižné plynutí dějové linie mu ani nic jiného neumožňuje, nehledě na to, že úkol, který si předsevzal, je na první pohled vlastně neřešitelný.

Možností, jak čtenáře pobavit, tedy Green přináší čím dál tím víc, a je evidentní, že teď už se o jeho „Něco z Noční strany“ nemůžeme bavit jen jako o obyčejné fantasy s detektivním nádechem. Jak už jsem naznačil výše, obsahuje toho totiž mnohem více, než jen pouhé vyřešení základní otázky, a k tomu navíc také spoustu dalších vítaných ingrediencí, ať už půjde o zmíněném cestování v čase (s opravdu podnětnou myšlenkou o všech možných alternativních budoucnostech), o nekonečné řady podivných tvorů typu bytostí a entit či o strhující popisy prostředí (jako v případě lidskou rukou nedotčené a živočišnem sršící přírody v sídle boha lovce Herna) a další podstatné drobnosti. Právě proto se při průniku do románového děje nemohu zbavit dojmu, že to všechno do sebe zapadá až nečekaně přesně, včetně těch nejposlednějších detailů. Nemluvě samozřejmě o tom, že „v zápalu boje“ dojde rovněž k navázání několika dříve zdánlivě ukončených dějových linií (což člověka nyní, na rozdíl od dřívějška, donutí zalistovat zpátky v předcházejících dílech), v důsledku čehož se neuchopitelný prostor autorovy fantazie pro tentokráte stane doopravdy neuchopitelným, leč stále srozumitelným. A v tom, jak alespoň přepokládám, je třeba vidět jednoznačné pozitivum Greenovy současné tvorby, neboť v sobě znovu odkrývá sympatické známky autorovy jednoznačné identifikace, která docela určitě snese i velmi přísná měřítka.