Rocková (post rocková) hudba prostá toho nejpřirozenějšího hudebního nástroje, který si člověk nosí všude sebou, tedy lidského hlasu, prožívá v současné době svých pět minut slávy. Přispívají k tomu i Bryant Clifford Meyer (ISIS) a Josh Graham (NEUROSIS), kteří se svým projektem RED SPAROWES obohatili scénu již vloni celkem vydařeným debutem „At The Soundless Dawn“. Nakolik jsou tyto jejich aktivity jen relaxačním zpestřením volného času, nebo zda si právě s touto skupinou kladou nějaké ambiciózní cíle, je otázka pro případný rozhovor, z hudby samotné každopádně přílišné ambice nevyvěrají. Rozvláčně rockové, k emocím se upínající, skladby totiž ignorují jakékoli experimentování a drží se především tradiční podoby tak jak ji známe od mnohých jiných představitelů post rockové scény, a dnes již vlastně i od kapel vycházejících z hardcore základů, neboť mnozí stejně jako ISIS již obrátili kormidlo právě k těmto post rockovým mořím.

Na svém prvním albu představovali RED SPAROWES odbočku a jakési doplnění k domovským ISIS, při srovnání letošních počinů obou skupin však nejde pominout nepříjemný fakt, že se tvorba obou slila do jednoho výrazu (ISIS jsou jen o poznání riffovitější). Oprostit se od své závislosti na domovské skupině Clifford Meyerovi prostě příliš nejde. Obě jeho tváře tak dostaly hodně podobnou masku, která se navíc v davu stylově příbuzných skupin zdá již značně fádní. Při porovnání například s letošním objevem RUSSIAN CIRCLES totiž ztrácejí RED SPAROWES hodně ze své zajímavosti, jejich hudba je jen polovinou toho co nabízejí tito jejich kolegové, kteří dokázali infiltrovat do své hudby i mnohé oživující prvky. Skladby na „Every Red Heart Shines Toward The Red Sun“ je postrádají, až příliš se uzavírají do monotónnosti a stejně jako u současných ISIS chybí důrazná gradace, která by stupňovala emocionální podtón a zabránila tak postupnému nástupu nudného stereotypu. Obrovská škoda je to především s ohledem na rytmické linky, ve kterých se objevují i divoce progresivní prvky. Bohužel i takto zajímavé postupy nechávají RED SPAROWES vyznít jaksi do prázdna. Snad jedinou výjimku slyším ve skladbě „Like The Howling Glory Of...“, která i přes svoji značnou délku neztrácí nádech zajímavosti, nechybí časté změny zvukových poloh a kontrastní motivy se dostavují s fungujícím načasováním. To je však snad jediný opravdu vydařený okamžik, pominu-li nadějně se rozjíždějící úvodní „The Great Leap Forward...“, která se bohužel brzy zacyklí do nekonečné smyčky předvídatelných postupů. Z mého subjektivního hlediska tak album překračuje hranici příjemně mrazivých nálad a vydává se do jícnu až otravných banalit. Nic na tom nezmění ani výborná zvuková stránka nebo snaha o oživení v podobě nesmělých náznaků velmi zpomalené tahitské melodie v „A Message Of Avarice Rained Down And...“, protože většímu ocenění brání vzpomínka na mnohem výraznější a zajímavější zpracování podobných motivů na minulém albu ve skladbě „Mechanical Sounds Cascaded...“.

Přes veškeré výhrady hudba současných RED SPAROWES funguje, avšak především v rovině relaxační, a když je člověk v tom správném rozpoložení, určitě si proplouvání po ladných křivkách neustále se poklidně vlnících melodií užije. Současná post hardcore scéna prostě žije touto již spíše post rockovou polohou, převážně jedním směrem dusající zástup skupin však začíná získávat vzezření neosobního davu, ze kterého musíte hodně zběsile mávat, abyste se odlišili od ostatních jedinců klusajícího stáda. RED SPAROWES podle mě mávají celkem vlažně.