OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nekorunovaní králové současného „siláckého“ hardcore jsou po třech letech zpátky a my všichni moc dobře víme, co to znamená. Ano, skutečně, HATEBREED se nehodlají změnit ani náhodou a i nadále zarputile hájí své vydobyté pozice s muzikou, která jim jde nejlépe a kterou od nich každý očekává.
Spolu s novým kytaristou Frankem „3 Gun“ Novicem (dříve RINGWORN anebo TERROR) jsou HATEBREED i v roce 2006 o nic méně nekompromisní jako před třemi léty. I nadále vás budou udolávat svým přímočarým hardcore bez jakékoliv snahy o oživení jinými žánry. Nejdůležitější pro ně zůstává brutalita a nasranost, která z každého taktu jejich muziky přímo dýchá. I nadále dokazují, že přezdívka „hardcoreoví SLAYER“, která jim byla přiřčena už v dřívějších dobách, je zcela přesná. Jejich muzice dominují sekané metalové riffy a neustálý řev křiklouna, v současnosti velmi vytíženého Jameyho Jasty, který kromě fungování v řadách HATEBREED uvádí i legendární pořad hudební MTV o tvrdé muzice s názvem „Headbanger´s Ball“.
V drážkách CD s nápisem „Supremacy“ se, jak už to v případě této kapely bývá, skrývá i několik hitů. Tak například hned úvodní skladba s názvem „Defeatist“ se sborovým nápěvem v refrénu zcela jasně demonstruje veškeré hudební záměry HATEBREED. Píseň jako šitá na míru pěkně divokého koncertu. De facto na koncertních skladbách je postavena celá existence této v současnosti pětice a studiová alba slouží víceméně jako takový „domácí průvodce stagedivingem“. Na tomto poli kapela dominuje i nadále a těžko bude hledat sobě rovného konkurenta. HATEBREED totiž přesně vědí, jak své skladby uzpůsobit pro kvalitní circle pit a v tomto směru je s klidným svědomím můžeme nazvat podbízivými. Uvedený postup má však i svízel v podobě otázky, co si s takovou nahrávkou počít doma v obýváku? Ne, že by její poslech nedokázal povzbudit i během ospalého odpoledne, ale přeci jen se poslech takovéto stereotypní muziky velice rychle zajídá a i při stopáži přesahující hodnotu 36 minut mě začínají HATEBREED nudit a já si říkám, že i u nich bývávalo lépe.
Album, které znalce předchozí tvorby kapely překvapí jen stěží. Nepotrpí-li si na nějaké převratné změny, dostane v celkem kvalitním provedení přesně to, co od této bandy očekává. Nenáročná muzika pro tu nejlepší divočinu v kotli pod pódiem. Takoví HATEBREED byli, jsou a s největší pravděpodobností i zůstanou.
Další nálož energického a přímočarého hardcore. Mozky nechte doma, jde se do kotle!
6 / 10
Jamey Jasta
- vokály
Sean Martin
- kytara
Chris Beattie
- basa
Matt Byrne
- bicí
Frank "3 Gun" Novinec
- kytara
1. Defeatist
2. Horrors Of Self
3. Mind Over All
4. To The Threshold
5. Give Wings To My Triumph
6. Destroy Everything
7. Divine Judgement
8. Immortal Enemies
9. The Most Truth
10. Never Let It Die
11. Spitting Venom
12. As Diehard as They Come
13. Supremacy Of Self
The Concrete Confessional (2016)
The Divinity Of Purpose (2013)
Hatebreed (2009)
For The Lions (2009)
Live Dominance (DVD) (2009)
Supremacy (2006)
The Rise of Brutality (2003)
Perseverance (2002)
Satisfaction Is The Death Of Desire (1997)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Roadrunner Records
Stopáž: 36:23
Produkce: Mike Gitter
Jamey Jasta je sympaťák a veľmi zaujímavá osobnosť. Už roky mu sajú krv rovnakí démoni ako Henrymu Rollinsovi - život na cestách ho síce ničí, ale nemôže byť bez neho.
300 koncertov za rok, moderovanie v MTV, vlastné vydavateľstvo - album "Supremacy" nemohol vzniknúť inde ako na šnúre, čo je v konečnom dôsledku aj počuť. Je to síce kŕč, ale zato stále kvalitný. Muzika robená pre tých, čo chcú ísť priamo do bitky, žiadne postávanie na kraji kotla ako v prípade mierumilovných SICK OF IT ALL sa tu netoleruje.
Mojou hitovkou je "Immortal Enemies", ani ostatné songy za ňou nezaostávajú a hoci by nezaškodilo viacej HC a menej slayerovského metalu, som s novinkou od HATEBREED spokojný. Keby som nepočul nový TERROR, aj bodovanie je určite vyššie.
Nekompromisní nasazení bohužel není to, co já cítím z aktuálního alba hardcorových velikánů HATEBREED. Nikdy bych si této skupině nedovolil vytýkat, že se křečovitě drží svého stylu, neboť thrashovitý hardcore s typicky štěkavým vokálem je asi to jediné, co od nich fanoušci očekávají, neodmyslitelně to patří k této skupině stejně jako šaškovský úbor k Marigoldovi. Albu „Supremacy“ tak zdánlivě nechybí vůbec nic, jsou to typičtí HATEBREED, nasraně vyřvávající v agresivním hardcore duchu, spousta zasekávaných riffů, nějaké ty střízlivé melodie a občasná trocha hitového nádechu (úvodní „Defeatist“ je rozhodně vydařená halekačka). Stačí však porovnat s předchozím albem „The Rise Of Brutality“ a zjišťuji, že tomu chybí hodně. Především nasazení, živelnost a důvěryhodná nasranost. „Supremacy“ působí tak nějak chladně, příliš profesionálně, a já těm siláckým pózám už moc nevěřím. No ale koncertně to musí být paráda, to zase jo.
PS: Jen tak pro zajímavost si pozorně poslechněte skladbu „Destroy Everything“, Dalasem vzpomenuté označení „hardcoreoví SLAYER“ tam dostává trochu parodický nádech, protože určitě nepřeslechnete, jak moc se ta skladba svým výrazem blíží jinému velikánovi thrash historie, a to slovutné SEPULTUŘE.
Podarený album, len tiene Crowbar a Pantery stále rastú.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.