Po „intimním rozhovoru mezi čtyřma očima“ se jihomoravští SAD HARMONY na poměrně delší čas odmlčeli, aby se letos vrátili s dlouho očekávanou a v pořadí již třetí nahrávkou „Somnambul“, která je pro nadcházející barevné podzimní období jako stvořená.

Téměř čtyřletá prodleva se zdá přinášet bohaté ovoce a tvůrčí i formální posun mezi dvěma posledními nahrávkami je zdaleka nepřehlédnutelný a lze o něm hovořit pouze v pozitivním smyslu slova. SAD HARMONY mají svůj zdaleka nezaměnitelný styl a atmosféru a v každé tvůrčí fázi dokázali skladbám vetknout charakteristické prisma melancholické zasmušilosti, horňácké expresivity (např. „Ode mlýna ke mlýnu“ na předchozí nahrávce), rockové živelnosti a nenucenosti či doteků literárního romantismu v textech skladeb. „Somnambul“ je součtem všech jmenovaných vlastností a současně něčím dalším. Kapela jakoby poněkud upustila od oné dřívější rozevlátosti, zvolnila, současně však značně obohatila svůj výraz o mnohé další prvky. Aktuální deska tak prezentuje podstatně kompaktnější, vyzrálejší materiál, který nejen přirozeně navazuje na to, čím SAD HARMONY byli a jsou, ale široké výrazové spektrum dále rozvíjí do barvité hudební kytice. Ačkoliv zde tentokráte nenaleznete natolik vystupující žánrové odskoky, jakými svého času byly písně „Tanya Pulkanova“ či „Ode mlýna ke mlýnu“, letmé doteky mnoha hudebních vlivů jsou i stále velmi evidentní.

Kapela nyní podstatně více klade důraz na kompoziční a aranžérskou košatost skladeb, na níž má podíl nejen semknuté kytarové duo Johny & Shup, které si výtečně pohrává s proplétajícími se melodickými linkami a riffy a tvoří tak pevný základ, ale i výraznější zapojení kláves (např. „It Used To Be This Way). Ty se nyní stávají integrální součástí hudebního projevu a výrazně jej osvěžují (hostující Martin Vavřík se mezitím stal řadovým členem kapely). SAD HARMONY předestírají množství dobře známých a současně nových poloh, v nichž dokládají, že chuť se dále vyvíjet a zkoušet nové postupy jim není cizí. A nutno dodat, že to se kapele daří výtečně. Od takřka tradičního „otvíráku“ „115“, přes živelnou „Sleepwalker“, zasněnou „From The Roof“ s odlehčeným intermezzem,  epikou prodchnutou „Equinox“ a houpavým stoner rockem načichlou Weak přechází album k závěrečné rozjímavé „What Good Is Mine“, která vám některými hudebními postupy na okamžik možná připomene TYPE O NEGATIVE. Nelze zapomenout na charismatického frontmana Skunyho, jenž v průběhu posledních let urazil kus cesty a jeho naléhavě čistá i „drsnější“ hlasová poloha dodává albu potřebnou špetku dynamiky a kontrastu a současně z něj činí jeden z nepřehlédnutelných poznávacích znaků.

Časy, kdy byli SAD HARMONY díky své živé i zasmušilé „kytarovosti“ dáváni do možných souvislostí s PARADISE LOST, jsou dávno nenávratně pryč. „Somnambul“ se profiluje jako výborná rocková nahrávka od vyzrálé kapely, jejíž neotřelý hudební projev ji spolehlivě odlišuje od obdobně laděné domácí produkce. Celkové kouzlo dokresluje poetika dýchající ze Skunyho textů, špetka zasněnosti a melancholických nálad a současně expresivita hudebního vyjadřování, přirozeně plynoucí z jihomoravského (potažmo horňáckého) naturelu.