THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vždy, keď sa z undergroundového koncertu stane „udalosť“, ide o malý zázrak. Aj keď v prípade LVMEN nejde o nič prekvapivé; celá kariéra tejto doslova tajomstvom zahalenej skupiny je – na domáce pomery – zázrakom. Napriek urputnej „antipropagácii“, nedostatku detailných informácií či šesťročnému odstupu od v kontexte domácej scény zásadnej nahrávky „Raison d’Etre“ sa do Paláca Akropolis zišiel pozoruhodný počet ľudí, od evidentných insiderov až po zvedavých „nezasvätených“.
LVMEN vždy predchádzala povesť pódiových mágov, kladúcich dôraz na každý detail živého vystúpenia. Keď sa nehybný obraz zdobiaci titulnú stranu vynikajúceho aktuálneho albumu „Mondo“ rozhýbal v kaskádu výjavov na plátne snáď desať metrov vysokom a o nič menej širokom, keď sa do tmy rozozneli prvé tóny nástrojov, bolo jasné, že očakávania boli na mieste, na rozdiel od pochybností.
Odznela kompletná novinka; na úkor samplov vynikla plynulosť, jednoliatosť a razancia. Absencia komunikácie a minimum prerušení dodala koncertu punc akéhosi rituálu. Postavy, takmer nehybne stojace v tme akoby nehrali klasický koncert pre ľudí – so sklonenými hlavami len zdvihli stavidlá hrádze vlastných emócií, ktoré z pódia tryskali zdanlivo bez adresáta, ale zasahujúc všetkých hlava-nehlava. Dynamika podporená skvelým zvukom spod rúk Ondřeja Ježka mala efekt alpskej lavíny – tých, čo stáli bližšie pohltila a vyvrhla otrasených o míle ďalej, tých, čo sa prizerali z diaľky ohúrila svojou monumentálnosťou. I na ploche rozsiahlych skladieb dokážu LVMEN pracovať s vnútornou gradáciou, rozvíjaním nosných a dostatočne rozpoznateľných motívov, miestami ambientne krehkých a miestami podaných v hardcorovo zúrivom balení. Videoprojekcia poskladaná z tieňových sekvencií z akejsi stredovekej bitky, obligátnej Markety Lazarovej, ale i Animatrixu či Baraky pôsobila ako neoddeliteľná súčasť hudby, spoľahlivo vyplnila voľnejšie miesta, ale nestrhávala na seba prílišnú pozornosť.
Po odznení samplov operného spevu v gradovanej záverečnej skladbe (číslo „6“ z „Raison d’Etre“) nastalo ticho a ani frenetický potlest neprimäl hudobníkov k návratu. Dojem z uceleného „performance“ tak nebol narušený, to, čo malo byť povedané, povedané bolo. Isté paralely sa dajú vystopovať v porovnaní s koncertom SUNN O))), takisto balansujúcom na hrane medzi predstavením prekračujúcim hranice hudby a klasickým koncertom.
LVMEN „len“ potvrdili príslušnosť k svetovej triede. V danom žánri v priamom súboji obstanú s akýmikoľvek borcami spoza oceánu, syndróm na obe nohy krívajúceho domáceho koníka, potácajúceho sa s opravedlňujúcim úsmevom na konci pelotónu je im skrátka cudzí. Napriek tomu (alebo práve preto?) že táto pätica nie je žiadnym nositeľom vlajky nového trendu, rozhodla sa svoju „pridanú hodnotu“ nájsť vo fúzii domáceho kultúrneho dedičstva a žánrových štandardov a v perfektnom podaní celej zmesi.
Aby som nezabudol: k príjemnému večeru svojim dielom prispela formácia PLEASE THE TREES (projekte členov SOME OTHER PLACE a SELFBRUSH), a ich dnes moderným rafinovane lo-fi indie popom s rozsahom od radioheadovskej či tinderstickovskej poloakustickej clivosti až po noisecorové besnenie. Nie nepodobne hrajú „u nás“ UNKILLED WORKER, ATLANTIC CABLE či NAQUEI MANOU, aj tak šlo – hlavne vďaka výbornému spevákovi – o podarený, i keď trochu pridlhý predprogram.
Oblúkom sa vrátim na začiatok a položím otázku: aký je vlastne rozdiel medzi „undergroundom“ a „mainstreamom“? Po zhliadnutí tohoto koncertu, držiac v ruke digipak „Mondo“, tvrdím, že žiaden. Kvalitná a poctivá hudba nepozná hranice a každý, kto si oči dobrovoľne zaslepí klapkami skôr či neskôr tvrdo narazí na stenu vlastnej obmedzenosti. Vďaka všetkým, kto tieto steny búrajú.
Cos mě ten večer do Akropole neodolatelně táhlo, ač nepatřím mezi ty, kteří plují na vlně stylu LVMEN. Tahle kapela mě však čímsi fascinuje a rozhodně to není jen její obsese Vláčilovou Markétou Lazarovou, kterou řadím mezi nejlepší vizuální umělecká díla nejen české historie. Možná je to fakt, že LVMEN jsou českou kapelou, která svým fungování naprosto popírá zaběhané nacionální stereotypy. Zcela se poddává své hudbě a sdělení, které tato hudba nese. Důraz na obsah a pohrdání pozlátkem je v případě tohoto seskupení patrné právě při živém vystoupení. Setmělá scéna ukrývá tváře hudebníků, snad v tichém souhlasu s postmoderní smrtí autora, jak ji deklaroval Roland Barthes. Pozornost se mnohem víc než k siluetám muzicírujících (mimochodem precizně a se strhujícím nasazením) upírá kousek nad ně, kde se odvíjí projekce. A znovu – žádné laciné, líbivé, lesklé, cukrátkovité kompozice, značící maximální množství pózy. Naopak: vymazlené, odvážné, obsažné a vzrušující koláže, v nichž nehraje roli žánr ani epocha. Skloubení manga, počítačové animace, Vláčila a dalších vizuálních artefaktů je dokonale harmonické, korespondující s hudbou. Nemohl jsem se odtrhnout od plátna. Zatímco oči sledovaly předivo vizuálního narativu, uši plynuly po zvukové lince. Nebyl čas na nudu, lelkování, obhlížení legračních částí oděvu muzikantů či podoby jejich účesů a barvy jejich nehtů. Koncert zcela zasvěcený hudbě a navrch nad audio požitek odměněný brilantním vizuálnem. Pro mě osobně neobyčejně silný zážitek, plný inspirativních vibrací, vůně kadidla a pálené marjány. LVMEN jako důkaz toho, že topografické limitace kapely nehrají roli. Jejich sdělení je nezávislé na žánru, místě vzniku i místě provozování. Je tvořeno z potřeby básně a z rozkazu bloudící ozvěny. Fantastický koncert.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.