OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když se sejde několik hudebníků, kteří oplývají zručností až virtuozitou v ovládání svých nástrojů i nespoutanou invencí a touhou tvořit mimo jakékoli konvence, výsledky mohou být různé. Ne vždy je bláznivá extravagance to pravé pro posluchače, ne vždy je složitost jednotlivých nástrojových partů ku prospěchu celkového produktu. Když k tomu však přidáte ještě nezištný vzájemný respekt k projevům kolegů, pak už se dá předpokládat, že se na světlo vyklube něco skutečně působivého. DYSRHYTHMIA mají vše zmíněné, jejich zajímavost je navíc umocněna faktem, že svoji produkci nesvazují pevnými žánrovými hranicemi.
Současná vlna vokál vypouštějících skupin zastihuje tyto Američany již jako zkušené mazáky, které nikdo nemůže obviňovat z „honění trendů“, čistě instrumentální tvorba je totiž jejich programovou náplní už od počátků v roce 1999. Navíc stojí zcela mimo rozvláčné post hardcore a post rock polohy, ve kterých se spousta takto zaměřených skupin utápí. DYSRHYTHMIA jsou naopak velmi draví a nespoutaní, ve svých skladbách se pouštějí do ambiciózních exhibicí a nálady se dostavují především v podobě nervozity a naléhavosti. Instrumentální ekvilibristiky však nevyvolávají pocit přemrštěného nebo neosobního přehrávání progresivních postupů, spíš se zde dostáváme do promyšleně působících struktur odkazujících na kořeny v math, ale též art rocku. V mnohých recenzích se také objevuje přirovnávání ke KING CRIMSON. Těžko soudit, z čeho podobné asociace vyvstávají, když výsledný dojem chtě-nechtě působí značně odlišně. Množství disonantních postupů je totiž dovedeno ad absurdum a zvuková stránka nahrávky, pod kterou je podepsán Martin Bisi (SONIC YOUTH, HELMET), jen umocňuje silnou nestandardnost harmonických prvků, které DYSRHYTHMIA skládají do linek postrádajících melodický základ. Avšak střídmý přístup vzájemného respektu, kdy se jednotlivé nástrojové party nesnaží získat přehnanou dominanci a členové skupiny své bláznivé eskapády nevrství chaoticky na sebe, ale plynule je střídají a vzájemně doplňují, to vše vytváří aranže nepřeplácané, spíše hodně vzdušné a čitelné, takže se i ztřeštěné instrumentální výbuchy dají bez problému zachytit a analyzovat.
„Barriers And Passages“ je taková kličkovaná v parku, kdy vlastní hudební linky působí jako náhodné stopy před smečkou psů prchajícího zajíce, který chaosí v pečlivě uspořádané a udržované parkové výsadbě. I přes zmatený úprk si ale dokáže udržet stabilitu a nenaráží do kmenů stromů. Svůj běh má zkrátka pod kontrolou, a stejně tak mají i DYSRHYTHMIA plně pod kontrolou všechny své ztřeštěné kreace. Místy to zní jako kdybyste EPHEL DUATH usadili do rockovější polohy („Appeared At First“, „An Alley To Comprehension“). Jinde vyvolávají těkající nástroje dojem záchvatu srdeční arytmie („Sleep Decayer“), kdy fibrilující srdeční sval křečovitě pumpuje krev do k prasknutí napjatých cév. Odlehčené línější pasáže („Luminous“) pak naopak uvolňují stav sonické křeče. Někde se dá najít i všechno pohromadě („Seal/Breaker/Void“).
DYSRHYTHMIA jsou bravurními instrumentalisty, ba co víc, jejich energií překypující kreace nepostrádají i jistou oduševnělou grácii, díky které se člověk v té až zmatené snůšce not neztrácí. Samozřejmě to není hudba k poklidnému nedělnímu rozjímání, disharmonické výbuchy vás budou spíš nutit nervózně poposedávat. Takže si nasaďte kulicha a zabalte se do deky, to pro jistotu, kdyby vám „Barriers And Passages“ nahnalo husí kůži.
Ambiciózní instrumentální taškařice spojující math rock, emocore a art rock s nějakými těmi náznaky jazzu. Výborní muzikanti bez špetky zkostnatělosti, kteří se nebojí hledat vlastní cestu hudebním bludištěm.
8 / 10
Kevin Hufnagel
- kytara
Colin Marston
- basová kytara
Jeff Eber
- bicí
1. Pulsar
2. Appeared At First
3. Bypass The Solenoid
4. An Ally To Comprehension
5. Seal/Breaker/Void
6. Kamma Niyama
7. Sleep Decayer
8. Bus: Terminal
9. Luminous
10. Will the Spirit Prevail?
Coffin of Conviction (2024)
Terminal Threshold (2019)
The Veil of Control (2016)
Test of Submission (2012)
Psychic Maps (2009)
Barriers And Passages (2006)
Live At Contamination Festival (2003)
Pretest (2003)
No Interference (2001)
Contradiction (2000)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Relapse Records
Stopáž: 36:46
Produkce: Martin Bisi
Studio: BC Studios
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.