Pojďme se nyní podívat po stopách „trojky“ z „velké thrashové čtyřky“. Skupina ANTHRAX, od nepaměti spjatá s New Yorkem, to neměla na světě vždycky jednoduché a o své místo na slunci se musela porvat ještě o něco vehementněji než řada jiných kolegů. Ostatně o tom by mnoho italských přistěhovalců v Americe mohlo vyprávět romány. Naštěstí se kluci v úsvitu své dráhy dokázali obrnit cílevědomostí a semknout jako ten nejneprůstřelnější sicilský gang. Zajímavou bulvární informací o této kapele je fakt, že většina členů ANTHRAX je si blíže či vzdáleně nějak příbuzná (Frank Bello je strýcem Charlieho Benanta). Jejich tvorba je k dnešnímu datu rozdělena do několika pomyslných stylových i časových kapitol a každá není zrovna ověnčená květinami úspěchu i přesto, že kapela nikdy výrazně neklesla pod vysoko položenou kvalitativní laťku vlastní tvorby. Nyní se však podívejme na období, které se do dějin metalové hudby i ANTHRAX zapsalo zlatým písmem. Rok 1987 byl pro tyto „moshers“ přelomový.
O rok dříve totiž kapela vydala svou výbornou druhou řadovku „Spreading The Disease“ (1986), která metalovému světu přinesla skvosty jako „Lone Justice“, „Madhouse“ a „Medusa“, epickou „Armed And Dangerous“ či nářez „Gung Ho“ a byla nazpívána již novým frontmanem Joeyem Belladonnou, který svého předchůdce, nesnesitelně uječeného Neila Turbina, zcela zastínil. Album to bylo opravdu silné, nadčasové a posunulo výraz od přímočarého speed metalu (debut „Fistful Of Metal“) k větší thrashové razanci a kytarové pestrosti. Kapela se podstatně více zaměřila na riffy, nad kterými vynikající Joey Belladonna (jinak velký fanoušek AOR kapel typu KANSAS, JOURNEY a BOSTON) znamenitě zpíval. ANTHRAX po zbytek roku 1986 hustě koncertovali jak v předprogramu BLACK SABBATH a W.A.S.P. (ve Státech), tak METALLICY (v Evropě). A bylo to zrovna evropské tour s METALLICOU, na kterém tenkrát tragicky zahynul Cliff Burton. Neobyčejný materiál na „Spreading The Disease“ byl tedy podpořen bohatou živou prezentací a o ANTHRAX se začalo mluvit jako o třetích do party k METALLICE a SLAYER.
Nebyl to jen přechod od černých kožených bund a těsných džín k volnému sportovnímu oblečení, pestrobarevným bermudám a usměvavým obličejům, co u ANTHRAX doznalo v roce 1987 zásadních změn. Tou hlavní byla muzika, protože s takovou razancí, jakou do nás napálili na albu „Among The Living“, už zkrátka nikdy později nepřišli. Jakoby Scott Ian a Charlie Benante měli v sobě ještě dost té adolescentní nasranosti z období jejich projektu S.O.D., ale zde to bylo vše vyšperkováno špičkovým metalovým zvukem, vždyť také nad nahrávkou bděl dva měsíce ve floridských studiích vyhlášený producent Eddie Kramer (AEROSMITH, KISS). Definitivní příklon k riffové hře stvrdilo na albu několik desítek znamenitých kytarových figur. Album startuje tajemnými tóny titulní „Among The Living“, jejíž textová náplň přejímá hodně z novely „The Stand“ od Stephena Kinga a ANTHRAX se v ní zhusta obouvají do samozvaných mesiášů a zlovolných flanďáků. Následuje svižná koncertní tutovka „Caught In A Mosh“, při které mám vždy obrovskou chuť naběhnout do nějakého hodně nemilosrdného poga. Frontman Joey Belladonna upouští od melodičtějšího projevu z minulé desky a svůj originální hlas dává ve prospěch rychlému, úsečnému „mluvozpěvu“. Dalším historickým momentem je skladba „I Am The Law“, která textově čerpá z drsného komiksu o samozvaném soudci – policajtovi Judge Dreddovi a jež vyniká pochodovou rytmikou, ostrými kytarami, přirozeným přechodem k závěrečnému kvapíku i velmi dobrou zpěvovou linkou. Na nelehký život odstrkované mládeže na předměstí americké metropole sarkasticky upozorňuje „Efilnikufesin (N.F.L.)“, tedy obráceně „Nice Fuckin´ Life“. ANTHRAX nikdy nebyli vyloženě politicky orientovanou kapelou, ale občasné sociální téma, kritika korupce, pokrytectví a činů všemocných v jejich tvorbě k nalezení je – viz „A Skeleton In The Closet“, „One World“ či „Imitation Of Life“. Nejsilnější skladbou je „Indians“ s nezapomenutelným tribálním rytmem a legendárními kytarovými party. Skladba kritizuje a upozorňuje na nedůstojné životní podmínky amerických indiánů žijících v uzavřených rezervacích. Na koncertech v ní Joey Belladonna vždy pěl jako o život a nabíhal při ní na pódium symbolicky v obrovské siouxské čelence. Po realizaci „Among The Living“ následují další úspěšné koncertní štace, nejdříve americká s OVERKILL, později evropská s EXODUS a HELLOWEEN.
ANTHRAX stvořili několik alb, která nemají i ze současného pohledu nejmenších slabin a „Among The Living“ je jejich vůdcem. Skvělý zvuk, mnoho svěžích nápadů a prvotřídních skladeb obsahujících památné Ianovy riffy, výbornou kovově dunící rytmiku Charlie Benanteho a Franka Bella, bleskurychlé prsty maličkého Dana Spitze i klenot z největších – nenapodobitelný zpěv Joeye Belladonny. Osobně „Among The Living“ považuji za jedno z nejlepších metalových alb nejenom osmdesátých let, ale všech dob. Deset je málo!