Možná jedno z nejočekávanějších rockových alb letošního podzimu na Britských ostrovech přichází na trh právě teď a mladá kapela KASABIAN, která si za svůj název vybrala arménské příjmení vražedkyně a členky fanatického Mansonova gangu Lindy Kasabian, nám tedy může konečně dokázat, že její předloňský raketový vzestup s adorovaným debutem nebyl úplně náhodný. Nejtěžší úkol však mají KASABIAN stále ještě před sebou, protože jak je dobře známo, úspěch obhájit a uchovat je mnohonásobně složitější, než ho rychle získat. Což v Británii platí dvojnásob. Na začátku letošního roku opustil řady KASABIAN jeden z tahounů – kytarista a programátor Chris Karloff, takže o to více jsem byl zvědavý na to, jak si mladá formace povede i bez své největší opory.

Dvojka „Empire“ na mě působí hodně zvláštně, protože už na prvním albu kapela jakoby kroužila okolo definitivního cíle a tak trochu opatrně chtěla svou nekonfliktní směsí kytarovky s elektro podklady teprve zkoumat budoucí cestičku, kterou prakticky letos jen prodlužuje. Doba příslibů se tak o nějaký rok posouvá a já se začínám obávat, zda-li nakonec nezůstane jenom u nich, protože kontrola zadních vrátek je zde znovu hodně nápadná. Album „Empire“ je oproti předchůdci méně důrazné, taktéž méně přímočaré a o poznání zvukově bohatší. Důvod té rozdílnosti však nevidím v tom, že by autoři definitivně chtěli, aby takové bylo, ale protože si uvědomují nutnost posunu. Přitom stále ještě pošilhávají po okolí garáže a po tom, co kde letí a dostává se do kurzu, ve snaze zabránit osamocenému vkročení do neprobádaných oblastí dříve, než toto bude odklepnuto jinými. Což je každopádně ke škodě věci. Nic naplat, kytarové retro ne a ne umřít a tak se i KASABIAN stále s touto vlnou podobně stylizují. Jak jsem se zmínil, kapela trochu ubrala na důrazu. Tak nekompromisní a mrazivou skladbu, jakou byla na první desce „Club Foot“, zde nenajdete. Celek na mne působí hodně rozostřeně, surrealisticky. Znáte Kafkův „Zámek“, ne? „Empire“ je rozmazané album, prosáklé pestrobarevnými halucinačními látkami, které nabízí mnoho atraktivních pasáží, ale vždy, když jej doposlouchám, nezůstává ve mně jediný dojem, jediný zapamatovatelný motiv, jediná skladba, o které bych si z definitivní platností řekl: jo, tak tohle je teda opravdová šleha. Jakoby to celé bylo zkomponováno pro účely poslechu ve stavu ne úplně střízlivém. Nic zde není trvanlivé. Bizardní výjevy střídají jeden druhý. Pohádková cesta turistických nadšenců ke ztracenému lesnímu hradu, který se den co den spíše vzdaluje než přibližuje, zatímco členové výpravy se zdají být každou chvíli více pod vlivem narkotik, aniž by nějaké brali, mi na jistotě zrovna nepřidá. Nakonec stejně všichni končí u válení sudů na stráni plné kvetoucích kopretin. Na nebi najednou plují vzducholodě. Cože, teď? A co najednou dělám na mořské pláži plné hořících postelí? I ten vlak, kterým se vracíme, aniž bychom se pozastavili nad tím, že jsme k cíli stejně nikdy nedošli, jede už nějak dlouho černým tunelem.

Samozřejmě jsou zde světlá místa jako rozjařený půlnoční glam rock „Shoot The Runner“, jenž nás přivádí na futuristickou oslavu Silvestra, který teprve přijde. Při hypnotické jízdě „Last Trip (In Flight)“ ukotvené přímými elektro laufy si zas přijdu jako člen bíle oděného gangu z „Mechanického pomeranče“ jedoucí s vyjícími kumpány v ukradeném voze tichou nocí směr další bitka. Orientální klávesové party a rozevlátý nápěv dominuje pouštní zahálce „Sun-Rise-Light-Flies“, jakémusi středobodu celého alba. Tanečním rytmem napumpovaná „Stuntman“ je jedna z mála skladeb, ze které stříká adrenalin na všechny strany. Vše ostatní je zakydáno ospalou hypnotickou fazónou v nekonečném mumraji brzy zapomenutých obrazů, kde neexistuje minulost, budoucnost a snad ani přítomnost. Jako probuzení pak působí závěr „The Doberman“, kde mexický trumpetista vyhrává v šest ráno uprostřed ještě stále prázdného Václaváku a po obou stranách si to pomalu  k Můstku šinou řady růžových ovcí. Vážně zvláštní album, ale stále tak nějak nenaplněné. Prázdné? To ne, to je zas silné slovo.