Nazvat v kontextu české metalové scény kapelu HELL, je čin hodný odvážného, nebo bláhového. Nemusím být ani psychoanalytik, abych si dokázal poskládat mozaiku asociací, které v poučeném posluchači ono magické slůvko vyvolá. Jenže, laskavý čtenář odpustí, čeští HELL nejsou žádnou primitivní sebrankou radikálních adolescentů, která, oděna v děsuplné kostýmy, drhne hrubozrnný death / thrash / black... HELL je kapela s poměrně zajímavou minulostí, dá-li se o šesti letech existence hovořit tímto termínem. V roce 2002 děj začal covery METALLICY, pokračoval přes zaláskovanost do progových čarostřelců DREAM THEATER a prozatím skončil u živelné touhy dát do kupy svůj repertoár. A světe div, neplatí tu onen otřepaný odsudek Karla Infelda Prácheňského: „...tak to je véliká, véliká chyba!“

HELL je parta mladých muzikantů (ročníky 1983 a 1984), které baví hudba a co více, baví je hudba dělaná po svém. Na svém čtvrtém demu (ačkoli jej po dvou čistě coverových záležitostech a jednom živáku beru spíše jako příslovečný zero ground) přichází kapela netypicky s koncepční záležitostí, která se rozkládá na ploše skoro půl hodinové. Kapela dedikuje tento prostor zálibě v instrumentálně překvapivě propracovaném progu pro středně pokročilé posluchače, rezignuje na refrén a kompozici buduje z pěti samostatně pojmenovaných celků.

Dovolím si přeskočit zdvořilostní fráze a přejít rovnou ke kritice. Trochu mi u skladby této rozlohy chybí silný jednotící motiv, který by hudební masiv ucelil. Každá skladba sice celkem obstojí samostatně, ale koncepční celek zní poněkud rozklíženě. Zatímco instrumentální výraz kapely je přesvědčivý, samotný obsah jako by byl ve vleku provedení. Postrádám atmosféru a hloubku, která souvisí právě s uceleností. Přitom faustovský koncept je na rovině textů dost zajímavě přetransformovaný do příběhu člověka a drogy (ďábelského svůdce), je podaný sice jednoduchou, ale slušně znějící formou. Rozhodně se pánům podařilo epický element ukočírovat a navíc ho doplnit pěknou vizuální stránkou bookletu. V hudbě samotné se však obráží pouze v hrubých konturách: faustovský monolog je pozvolnější, mephistovská část vyniká dynamikou i metalovou výbušností, duel Fausta a Mephista střídá poklidnější polohy s divokými sólovými party. Naznačované tvary jsou slibné, s jistotou odehrané, ale přeci jen mi chybí větší cit pro strukturovanost skladby a detail. Detail, který požitek z instrumentální zručnosti povýší o těžko popsatelnou úroveň výš. Prostě to, co dělí zručné progové hudebníky od opravdových mistrů. Jak vidno, není to nic, co by se nemohlo dostavit s většími zkušenostmi. Základ je rozhodně pevný a nadějný.

Zmíněná instrumentace je na potěšující úrovni. Některé pasáže sice znějí trochu vlažně, zaznívá z nich hledání vlastního výrazu a touha příliš se neopičit po velkých vzorech, jiné jsou už bezmála strhující. Zejména vybrané momenty z posledních dvou skladeb („Inner Fight“ a „Duel“) a představují skvěle zvládnutou ukázku progové dynamiky a intenzity, u které bych mnohdy zvážil i použití slova strhující. Hlavní zásluhu na tom má pestrá a vynalézavá basa Jana Švece i technicky dobře zvládnutá kytara Tomáše Podrázského. Nelze zapomenout ani na pevný základ bicí soupravy Filipa Kittnara. Tohle trio je srdcem i mozkem HELLu a řekl bych, že na české scéně bych dlouho hledal nadějnější konstelaci pro věci budoucí. Klávesy jsou slušné, slyšitelně ovlivněné Snovým divadlem, ale v této konkurenci nevynikají. Poněkud černěji bohužel vyznívá vokální projev Martina Pavlů. Cením si slušné výslovnosti i snahy dostat do zpěvu výraz, ale hlasivky prostě nedostačují potřebám materiálu. Zastřenost hlasu v klidnější pasážích prospívá, jakmile se Martin vypraví do silovějších a vyšších poloh, zní výsledek až příliš pouťově a nepřesvědčivě. Vokální stránka desky mi zkrátka nesedla a domnívám se, že závada není zcela na mé straně přijímače. Ani řvoucí Mephisto Jana Švece není bůhvíco, ale svůj účel v důsledku splnil...

Přiznám se, že jsem na „Faust and Mephisto“ hledal především mouchy. Ne proto, že bych HELL chtěl ponížit a zesměšnit, ale proto, že tahle kapela má v podobě ústřední instrumentální trojice neobyčejný potenciál, který při troše štěstí jednou doroste světové úrovně. Vezmu-li do úvahy, že u všech zmíněných figuruje v rubrice „hrají od“ rok 2000, jsou má očekávání o to silnější. Vykročení v podobě faustovské kompozice je slibné, ale nikoli bezchybné. V rovině kompoziční zeje spousta místa k vylepšování, v rovině instrumentální visí otazník jménem zpěv, zvuk je zcela adekvátní demu, ale neadekvátní nárokům žánru. Pozitiva však převládají. Na závěr bych si pánům dovolil navrhnout, aby pouvažovali nad změnou názvu. Když se podíváte do sekce související články (generuje ji systém), možná pochopíte, co mě k tomu vede. Přeju hodně štěstí, Peklo nepeklo.