OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Poslechem aktuálního alba amerických hvězdiček ALL THAT REMAINS si uvědomuji jeden fakt, a to ten, že to, co mi u některých kapel vadí, u druhých naopak kvituji s povděkem. Abych to upřesnil, nová deska této pětice je totiž doslova prolezlá všemožnými klišé současného amerického metalu, přesto mě dokázala velice příjemně překvapit a rozhodně ji nelze odsoudit se slovy „další sezónní záležitost“.
Pod producentskou taktovkou Adama Dutkiewicze (m. j. KILLSWITCH ENGAGE) vznikla po zvukové stránce špičková nahrávka, což chápejme už jako samozřejmost, ale jako přidanou hodnotu pak lze rozhodně brát skutečnost, že ALL THAT REMAINS nepřicházejí s další syntetickou nudou, která se hlavně veze na vlně stoupající popularity metalové muziky v zámoří, ale především je schopna nabídnout několik desítek minut skutečně kvalitní metalcoreové muziky. Jak jsem již uvedl na začátku recenze, kapela se sveřepě drží všech žánrových klišé, kterými jsou v tomto případě tvrdé kytary vyluzující nejeden skotačivý hardcoreový riff, uřvaný vokál a chytlavé zpěvné melodické refrény. Tu zazní příjemná kytarová vyhrávka, tu zase heavy metalové sólo, aby to všechno jako celek krásně drželo pohromadě.
Co mě však na rozdíl od mnohých jiných žánrových souputníků na „The Fall Of Ideals“ upoutalo? Popravdě řečeno ani sám úplně přesně nevím, ale přijde mi, že ALL THAT REMAINS umí složit skutečně silné a přitom velmi chytlavé hitové písně. Ač hrají tvrdou metalovou muziku, jsou schopni s ní oslovit širší posluchačskou obec a v tomto případě jim úspěch lze jen přát. Navíc oceňuji i um načasovat povedená kytarová sóla a další četné melodické kudrlinky, díky kterým tak jednotlivé písně nezapadají do standardního mustru „sloka-refén-sloka-refrén“. Pozadu nezůstává ani Philip Labonte, který se nebojí variabilnější práce se svými hlasivkami, a tak nás kromě obligátního střídání hardcoreového řevu s čistým zpěvem obdaří i nefalšovaným growlingem, či náznakem black metalového jekotu.
O současné popularitě kapely svědčí i fakt, že se jednou skladbou bude podílet na soundtracku ke třetímu pokračování filmové série „Saw“. ALL THAT REMAINS dokázali, že nejsou žádnou sezónní partičkou a i přestože v zásadě hrají trendovou muziku, ne vždy to musí znamenat nulovou kvalitativní hodnotu. Myslím, že „The Fall Of Ideals“ si budete moci v klidu pustit i za pět let, aniž byste se museli tvářit shovívavě a říkat si přitom, že to byl tehdy zase jeden trend, jehož produkty se dnes už nedají poslouchat.
CD k recenzi poskytli Day After records
Svěží metalcore plný líbivých melodií a chytlavých refrénů. I když samozřejmě v mnoha momentech nezapře podbízivost, jedná se o výbornou desku, kterou fanouškům žánru s klidným svědomím vřele doporučuji.
7,5 / 10
Philip Labonte
- vokály
Mike Martin
- kytara
Oli Herbert
- kytara
Shannon Lucas
- bicí
Jeanne Sagan
- basa
1. This Calling
2. Not Alone
3. It Dwells In Me
4. We Stand
5. Whispers (I Hear Your)
6. The Weak Willed
7. Six
8. Become The Catalyst
9. The Air That I Breathe
10. Empty Inside
11. Indictment
Overcome (2008)
The Fall Of Ideals (2006)
This Darkened Heart (2004)
Behind Silence And Solitude (2003)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Prosthetic Records / Day After
Stopáž: 39:04
Produkce: Adam Dutkiewicz
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.