OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Život je plný prekvapení. Jeden deň si myslíte, že nejaká scéna už nemá čo ponúknuť, logicky ju odpíšete a vytrvalo argumentujete tým, ktorí tvrdia opak, a zrazu vás medzi oči udrie album, ktorý (aj keď možno len za cenu kríženia žánrov) toto tvrdenie vyvráti. Presne o tomto je totiž nová anglická formácia TO-MERA, zložená okrem iného z ostrieľaného matadora Lee Barretta z EXTREME NOISE TERROR a Maďarky Julie Kiss, predtým pôsobiacej vo svojej domovine v radoch skupiny WITHOUT FACE. Album „Transcendental“ prináša nový pohľad na nightwishovský gotický metal, pretože ho kríži s inštrumentálne náročnými progresívnymi prvkami, zachádzajúcimi miestami až do matematických logaritmov, pozostatkami starých deathmetalových inšpirácii pána Barretta a celou hrsťou všetkého možného, s čím súčasný moderný metal dobýja srdcia poslucháčov. To všetko za predpokladu hudobníckej vyspelosti zúčastnených a aranžérskeho perfekcionizmu, ktorý dokáže aj bombastické kompozície zvládnúť natoľko bravúrne, že neznejú prvoplánovo.
Niežeby TO-MERA prekonávala mojich miláčikov z iných žánrov. Ambiciózny hudobnícky ansámbel speváčka Julie tak trochu ťahá dolu, čím dáva všetkým gotickým princeznám z východného bloku, ktoré by nebodaj chceli preraziť za bielymi skaliskami Doveru, trochu skreslenú predstavu o cene za úspech. Je to veľká škoda, pretože čiernoodeté frontmanky od kolegov väčšinou riešia opačný problém – čo s vyškoleným operným superhlasom, keď kapela nemá nápady. Niekde v poslednej tretine materiálu navyše aj hudobníci vyhadzujú rýchlosť a album dokončujú na neutráli dolu kopcom. Napriek tomu je však „Transcendental“ prekvapivé a príjemne zvládnuté dielo, v zápase o celkový dojem zdarne porážajúce všetky klišé, ktoré sa mu občas votrú do cesty... Ak už nič iné, zbytok podobných kapiel prevára svoju „progresivitu“ a inštrumentálnosť na nudu, TO-MERA nie.
Angličania budú potrebovať veľkú dávku šťastia, aby stihli svoj vlak. Priaznivci novodobej gotiky aj progresívneho metalu sa pravdepodobne príliš rozchádzajú v preferenciách na to, aby TO-MERA oslovila všetkých zároveň. Aj keď... ktovie. Súčasnosť podobným „spájateľom“ vyslovene praje a kapela sa snáď dokáže spoľahnúť na poslucháčov nepoznačených predsudkami a monožánrovosťou. Pretože ak už nič iné, TO-MERA si jednoznačne zaslúži ocenenie za výborný nápad zmiesť zo stola zopár stereotypov a vystavať čosi nové a nepočuté.
Prekvapivé spojenie female gothic metalu s progresívnymi a inštrumentálne náročnými prvkami. "Transcendental" bojuje s vlastnými chorobami, na dojme zo skvelo zvládnutého spojenia pri zachovaní nápaditosti to však nič nemení.
7,5 / 10
Julie Kiss
- spev
Hugo Sheppard
- klávesy
Paul Westwood
- bicie
Lee Barrett
- basa
Tom MacLean
- gitary
1. Traces
2. Blood
3. Dreadful Angel
4. Phantoms
5. Born Of Ashes
6. Parfum
7. Obscure Oblivion
8. Realm Of Dreams
Tak jest. Julie Kiss je, kulantně řečeno, stěží průměrná pěvkyně, postrádá byť i jen špetku charismatu a její unylé kníkání občas působí jako traverza na podnikatelově krku a odvádí pozornost od celkem zajímavé muziky. Když už kolega V-dur tak okatě naráží na domácí talent Snovonne, musím uznat, že přes jisté rezervy nejen v oblasti samotného zpěvu, by tato mladá slovenská pěvkyně obstála lépe než Maďarka. Ale co my víme. Třeba na své výpravě za sluncem zabuší na vrata zkušebny TO-MERA a angažmá u nich získá i se svým doprovodem. Angličani snad uživí i jednoho bedňáka navíc…
Najlepšie, čo som počul po dlhej dobe, k dokonalosti, ale ešte čosi chýba...
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.