THE GENOTYPE - ONEIRONAUTS
Mexická odpověď na AMARANTHE. Je to trochu ostřejší, v základu více do deathu, téměř bez čistého mužského zpěvu a méně chytlavých melodií, ve kterých má zase navrch Mörckova parta. Ale je to dobré.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak toto je naozaj príjemné prekvapenie! Nie je to tak dávno, čo sme spolu s kolegom Dalasom doslova lámali palice nad debutovým albumom „One With The Underdogs“ od losangelských TERROR. Dnes je zrazu všetko inak. Ich druhého radového, celkovo tretieho (zbierka starších skladieb vyšla minulý rok pod názvom „Lowest Of The Low“) sa neviem dopočúvať, robí mi radosť minimálne takú veľkú ako spomienka na podarené koncerty BORN FROM PAIN a SICK OF IT ALL na tohtoročnom Brutal Assaulte – jednoducho a jasne, ak by sa ma niekto spýtal na to najlepšie z tohtoročnej „hárdkórovej“ úrody, bez mihnutia oka odporúčam album „Always The Hard Way“ od TERROR.
V čom všetkom sa táto kapela tak výrazne zlepšila? Kde hľadať príčiny toho, že TERROR dnes bez problémov nakopávajú rite aj slávnejším súputníkom HATEBREED? Odpovedí je hneď niekoľko. V prvom rade je to o produkcii. Kým debut nahrávali páni okolo frontmana Scotta Vogela na vlastnú päsť, nad novinkou už dohliadalo pozorné oko scénou vysoko rešpektovaného Zeussa. A ten sa veru pochlapil, potvrdil, že slabší zvuk dosky „Vendetta“ od THROWDOWN bol iba výnimkou potvrdzujúcou pravidlo. Tento maniak má proste zlaté ručičky – nielen gitarové linky nabrali u TERROR v porovnaní s debutom hutnosť, silu a neskutočný drive. Kapela hrá z cédečka jednoducho „tučnejšie“. Je viac ako pravdepodobné, že za tým stojí aj zlepšenie inštrumentálnych schopností celej kapely. TERROR často koncertovali s metalovými kapelami. Martin a Doug tak boli večer čo večer konfrontovaní s hráčsky vyspelejšími metalovými gitaristami, čo ich podľa ich vlastných slov nútilo riadne na sebe zapracovať.
TERROR dokážu zložiť veľmi chytľavé motívy, o ktorých už pri počúvaní na domácej aparatúre viete, ako dobre budú fungovať na koncertoch. Dokonalé refrény ako stvorené na hulákanie davu, pasáže pre drsné moshovanie, rýchle brejky, ktoré spoľahlivo roztočia každý circle pit. Všetko je to však robené s neuveriteľnou ľahkosťou, nejde o žiadny kŕč ako v prípade nových HATEBREED. Chlapci z Los Angeles majú navrch rovnako v tom, že aj pri počuteľnej inšpirácii metalovou muzikou nezabúdajú na svoje korene. Jednoducho tá „HC“ zmes v ich hudobnej výbušnine je veľmi citeľná, vyvažuje do kvalitnej harmónie tvrdé metalové jadro.
Texty sú v ich prípade čerešničkou na torte. TERROR potvrdzujú staré známe pravidlo o tom, že slová, ktoré sa nedajú vytetovať na ľubovoľnú časť tela, sú v rámci HC scény hádzaním hrachu na stenu. Vrcholom celého aktuálneho diela je z tohto pohľadu skladba „Last Of The Diehards“ – pocta starým svorkám ako AGNOSTIC FRONT, SICK OF IT ALL či MURPHY´S LAW, nielen po textovej, ale i hudobnej stránke najlepší kus na albume. Rovnako pobaví krátka hip-hopová exkurzia (This Is Los Angeles) „Dibbs And Murs Check In“, zvlášť, keď po nej nasledujú ťažké riffy výbornej „Hardship Belongs To Me“.
Je to pestré, je to dynamické, plné energie a zdravej nasratosti. Lepšie hácéčko som veru v tomto roku nepočul.
S najväčšou pravdepodobnosťou najlepšie hácéčko roku 2006!
8,5 / 10
Doug Weber
- gitara
Scott Vogel
- spev
Buske
- basgitara
Martin Stewart
- gitara
Nick Jett
- bicie
1. All For Revenge
2. Strike You Down
3. Survival Comes Crashing In
4. Always The Hard Way
5. Lost
6. Last Of The Diehards
7. So Close To Defeat
8. Test My Convictions
9. Hell To Pay
10. One Step Behind
11. You Can´t Break Me
12. Dibbs And Murs Check In
13. Hardship Belongs To Me
14. Smash Through You
Keepers Of The Faith (2010)
The Damned, The Shamed (2008)
Always The Hard Way (2006)
One With The Underdogs (2004)
Lowest Of The Low (2003)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Trustkill / Roadrunner Records / Universal Music
Stopáž: 29:02
Produkce: Zeuss
Studio: Planet Z
Po predošlom albume ma Terror potešili - materiál je (v rámci ich tvorby) pestrejší a zvukovo skvelo ošetrený. Stále ho mám rád, aj keď v podstate nič nové neprináša - je to "len" ďalší hardcore-album...
Mexická odpověď na AMARANTHE. Je to trochu ostřejší, v základu více do deathu, téměř bez čistého mužského zpěvu a méně chytlavých melodií, ve kterých má zase navrch Mörckova parta. Ale je to dobré.
Jak může znít doom metal s blízkovýchodními vlivy, když se urve ze řetězů a nabere na rychlosti a progresi, to ukazuje v Londýně sídlící parta kolem výrazné zpěvačky Niny Saeidi. Tahle hudba nakopává zadele.
Hned první skladba naznačuje, že u DEUS MORTEM se věci začínají měnit. Poláci posunuli svůj BM do čistějších a melodičtějších vod. Jistě, řízky se občas klepou nekompromisně, nicméně i tak je ústup do přijatelnějších sfér znát. Osobně mi to ale nevadí.
Jeden z nejvíce obskurních rituálů roku 2024. Lidé (?) okolo IMPETUOUS RITUAL / GRAVE UPHEAVAL vyrukovali s neotesaným black/death metalovým manifestem. Divokost, chaotičnost, ale zároveň i slušný skladatelský skill. Hudba dle mého gusta. Více za týden.
Timothée Chalamet sa vraj na place nechal oslovovať Bob; naučil sa hrať na gitaru a spievať ako Dylan. Film, pokrývajúci roky 1961-65, stojí na hereckom a hudobnom výkone hlavných hviezd (a na skvele zapracovaných piesňach). Inak sa do hĺbky príliš nejde.
Vtipné intro je naozaj iba začiatok skvelého zážitku, ktorý nám opäť pripravili odviazaní a radostní Švédi. Tento let do Taškentu je naozaj veľká paráda. Vzletné melódie, príjemná atmosféra - hodinka uletí ako nič. Opäť raz nesklamali!
První deska po návratu Bobby Lieblinga z vězení potvrzuje teze o starých psech a nových kousích. Pro alespoň s nějakou starší nahrávkou obeznámené jedince album moc novinek nepřinese, na druhou solidní standard temného rocku/doomu ze staré školy potěší.