INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Môj prvý stret s mladoboleslavskými RETURN TO INNOCENCE sa udial niekedy pred ôsmimi rokmi na koncerte niekde na ďalekom východe Slovenska. Objasniť matné spomienky a umlčať moje kritické ja mala práve táto novinka. Žiaľ len jeden z týchto cieľov sa podarilo vyplniť, a asi už tušíte ktorý... alebo nie?
Asi len pre málo čitateľov bude novinkou, ak prezradím, že RETURN TO INNOCENCE produkujú ostrejšiu melodickú odnož doomu s výraznými klávesami a v súčasnosti len s občasným skrášlením violončelom. „Sal Lunae“ je postavený na základných pilieroch dominantného deathového rytmického a gitarového podkladu so zastúpením všadeprítomných kláves. To prekvapí v úvodnom kúsku „Streams“ vcelku pôsobivým nárezom, aj keď vytvoreným v najklasickejších intenciách smrtiaceho žánru. Neskôr preváži príklon k výraznej melodike a využitiu zľahčujúcich prvkov melodických spevov a klávesových vyhrávok, čo vlastne tvorí charakter albumu. Aj napriek tomu, že z tohto tradičného metalového konceptu sa určite podarilo mnohým vyťažiť dosť, materiál „Sal Lunae“ skončil niekde na polceste, alebo ešte kúsok skôr. Nemôžem povedať, že skladbám chýba snaha o nápad alebo výraz. Ten tam rozhodne je, no často naráža na vlnu schématizmu a obohraných postupov. Teda tam, kde sa snažia RETURN TO INNOCENCE o nejaký ten progres a skomplikovanie inak často prehľadných štruktúr, im to celkom vychádza. Tieto momenty prichádzajú vo chvíľach oprostených hlavne od naivnej melodiky kreovanej klávesami, alebo až príliš hymnickými duetovými refrénmi. Tieto duety sú okrem iného dost nevýrazné a príliš vzadu na to aby upútali a vtiahli poslucháča do deja.
Tak vlastne na mňa pôsobí celý album – prevažne nevýrazne. Problematickým sa ukazuje aj huhňavý zvuk nahrávky, v ktorom je hutnosť gitár prestrelená a zvyšok často padá do úzadia. Už spomínaná obohranosť a sklz k žánrovým klišé prebíja miestami podarenú snahu o vytvorenie nejakej tej atmosféry. Ako príklad by som uviedol prevarené „Ashes to ashes, dust to dust“, ktorý nájdeme v inak vcelku podarenej hitovke „Just Moment“ (prezentovanej aj klipom). Na to sa pýtam – KOMU? Nebyť toho, mohlo by to byť lepšie; a tak by som mohol pokračovať...
Potenciál tu teda je a recenziu zakončím takým klišé, že si myslím, že kapela má na viac, než zatiaľ predvádza. Do budúcnosti to snáď bude lepšie, tentokrát je to u mňa len so škrípaním zubov.
„Sal Lunae“ neprezentuje nič prevratné v oblasti atmosférického death/doomu. Nahrávka je utopená v podivnom nevýraznom zvuku. V miestach kde je materiál oprostený od tradičných žánrových klišé, ukazujú RETURN TO INNOCENCE svoj potenciál. Takže snáď nabudúce.
5,5 / 10
Ax
- gitary, vokály
Gulesh
- sólová gitara, vokály
Hektor
- bicie
Pavel
- basgitara
Hostia:
Tereza Pavlová
- vokály
Ludvík Čihánek
- klávesy
Ondřej Tyleček
- violončelo
1. Streams
2. Autumn Leaves
3. Voice of Eternity
4. What I Ever Was
5. Plain
6. This Is My End
7. In Hate
8. Faster Than a Thought
9. Just Moment
-bez slovního hodnocení-
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.