MELECHESH to je především svět staré Mezopotámie a Sumeru, kouzlo zaniklých civilizací, bájných měst, okultismu a magie, víry v mýty a pověstí vyprávějících neuvěřitelné historie těch nejstarších období lidské minulosti. Je to hlavně svět Melechesh Ashmediho, původem Arménce žijícího ve Svaté zemi, který však neunesl podmínky, jež Izrael nabízí přistěhovalcům, a tak nakonec zakotvil v liberálním Holandsku. MELECHESH je také ďábel, ne však v podobě rohatého strašáka dětí, ale ve smyslu pohanské víry v rovnováhu mezi nebem a peklem, dobrem a zlem.

Jak po stránce textového konceptu, ve kterém se skupina obrací k dávným časům zaniklých kultur, tak ve smyslu vlastního hudebního zaměření nesoucího v sobě především těžkou brutalitu death a black stylů, se MELECHESH přiřazují k mnohem známějším a uznávanějším Američanům NILE. Snaha oživit metalový stereotyp vlivy orientálního folklóru už asi nebude většině posluchačů připadat zvláštní, především pokud si pamatují minulé počiny skupiny. Album „Emissaries“ však jako by se částečně vzdalovalo modelu, který se zakládal na proplétání technicky propracovaných brutálně metalových linek s folklórními motivy. Tkanivo orientálních melodií a harmonií, které asi nejvíce vystupovalo na povrch na desce „Djinn“, kde chvílemi evokovalo další fešáky z Izraele ORPHANED LAND, se na „Emissaries“ většinu času schovává hodně hluboko za blackově (často však i klasicky heavy) znějícími kytarami. Nejsilnější tabák spalují MELECHESH hned v první části alba a s postupujícím časem jako by se nad námi vznášely stále řidší a méně aromatické obláčky, ve kterých se odér orientu ztrácí ve fádním puchu těch nejobyčejnějších evropských hospůdek. Neustálá silovost zvukové stránky navíc nedovoluje nastolit tak emotivní podtón, jaký by mnohé motivy získaly při jemnějším a citlivějším provedení. Ke konci alba se skupina trochu utápí ve zkostnatělé neoriginalitě, která porovnána s předchozími deskami překvapuje jistým až úpadkem kreativity. Blacková živočišnost jako by najednou vyčichla do trochu unavených postupů, které spíš než exotikou smrdí hledáním ztracené slávy klasického heavy metalu. Hodně sterilní hoblovačka „Leper Jerusalem“ je asi vrcholnou ukázkou této podivné cesty ke kořenům. Nicméně MELECHESH jako by se tím chytali určitého současného trendu přístupněji působících skupin a dostávají se tak do stylové blízkosti třeba i k úspěšnému byť lehce kontroverznímu „Now, Diabolical“ od SATYRICON. Jistá hitová průbojnost však skladbám na „Emissaries“ chybí, takže přisuzovat MELECHESH stejný potenciál jakým vládnou zmínění SATYRICON by bylo příliš odvážné.

MELECHESH svým již čtvrtým albem jen velmi ztěžka funí na vlastní záda, neboť předchozí „Sphynx“ působilo i přes trochu zvláštní zvukovou stránku sugestivnějším dojmem. Stále je však cítit aura jisté neotřelosti, ke které přispívají především texty, ve kterých Ashmedi vypráví příběhy dávných civilizací i mýty o bozích, kteří přišli z hvězd, aby naučili lidi svým dovednostem. Fantazie se proplétá s historickými reáliemi a vytváří tak svět plný magického kouzla pradávných časů. Vlastní hudba za magičností lyriky poněkud pokulhává, přesto alespoň částečně naplňuje tento koncept cesty proti proudu času. Takže kdo rád nevšední výlety a nebojí se magie, může ochutnat.