OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ostrované ESOTERIC nepatří mezi příliš protěžované kapely, jímž by byla věnována masová pozornost, ačkoliv je ve svém žánru lze bez přešlapování na místě zařadit mezi současnou špičku. Neméně zajímavý je také fakt, že počátky jejich hudebního působení sahají již na začátek 90. let, což byla doba, kdy svá průlomová alba vydala dnes již ikonická seskupení PARADISE LOST či MY DYING BRIDE. Se jmenovanými však pojí ESOTERIC pouze místo a čas, protože hudební materii, z níž takřka všichni původně vycházeli, přetavili tito sveřepí ostrované do zcela jiných, podstatně bezvýchodnějších a výrazně nenávistných rozměrů, které se ve výsledku vzdalují všem romantizujícím představám, s nimiž je doom metal jako takový nezřídka spojován.
„Life...The Allusion Of Existence
(The Antipathy Of Logic...)
It Beholds Everything
And Yet It Is Nothing“
Po dvou prvních, drogovými experimenty ovlivněných a z dnešního pohledu relativně nadčasových albech, na nichž ESOTERIC bez příkras jasně deklarovali svůj nihilistický postoj či si vyzkoušeli inspiraci texty A. LaVeye („Epistemological Despondency“), přichází průlomová nahrávka „Metamorphogenesis“, kterou lze v přenesené souvislosti s názvem chápat jako výrazný tvůrčí milník, změnu nejen v hudební, ale do jisté míry také ideové náplni. Sáhodlouhé a nenávistnou prázdnotou prodchnuté kompozice alba „The Pernicious Enigma“ (na němž se produkčně podílel Steve Wilson, který později v období desky „In Absentia“ označil ESOTERIC za jeden z hudebních vlivů), jehož hrací čas se blížil délce dvou hodin, nahradil set pouhých tří semknutých skladeb s lehkou aurou transcendentna. Tři kytary, v nahallované kakofonii se lámající masivní zvukové stěny, do stran se rozprostírající disonance. Animální a syrové vyznění posouvá skladby na „Metamorphogenesis“ kamsi za běžný horizont a celkové hudební pojetí a dojem odlištění je výrazně vyčleňuje z tehdejšího a dovolím si tvrdit, že v lecčems i dnešního, standardního doommetalového proudu. Již úvodní „Dissident“ bortí jakékoliv pochyby – nekompromisně pomalá, kupředu se vytrvale valící hradba řezavých riffů, ověnčená svíravou a řvavou psychedelií, která obnažuje hluboko v podvědomí skryté pocity stísněnosti a postupně probouzí tušení, že v případě ESOTERIC se jedná o skutečně nevšední hudební zážitek. Zdánlivým klidem před bouří pokračuje „The Secret Of The Secret“ a pod masivní kytarovou stěnou, která vyplňuje celý dostupný prostor a nenechává ani skulinku volného místa k nadechnutí, postupně vyvěrá doposud netušené melodické jádro, jenž se nakonec hypnoticky přelévá celou patnáctiminutovou stopáží skladby, aby v několika závěrečných minutách gradovalo za vzdáleném křiku Grega Chandlera a všeobjímajícího rozostřeného zvuku kytar. V podobném duchu navazuje závěrečný kus „Psychotropic Transgression“. Dalo by se říci, že nahrávka jako taková v zásadě kulminuje ve svém počátku, zejména budeme-li mluvit o prvotním zvukovém úderu či o divokosti a dynamice, jíž se první skladba vyznačuje. Druhá polovina alba se postupně přesouvá do kolébavějších a rozjímavějších vod, jako by chtěla uspat před smrtí, přesto však neztrácí ani kousek ze své hudební i zvukové vyhraněnosti.
„Incessent Drone Of Misery
Pyrrhonism Grows Into My Veins
Like A Parasite Feeding Upon My Gain“
Jakékoliv přímočaré srovnání pozbývá v případě ESOTERIC smysl. Britové sice vykazují atributy, které je řadí do extrémněji chápané odnože doommetalového žánru, nicméně forma i obsah boří nejednu zažitou zkušenost. Ostrované na „Metamorpohosis“ jasně deklarovali svůj styl, který v poněkud jemnější a méně chorobné formě dále rozvíjí i na následující desce „Subconscious Dissolution Into The Continuum“. Možná, že právě „Metamorphosis“ lze chápat jako jejich doposud nejlepší a z pohledu práce se zvukem současně nejextrémněji pojatou nahrávku, která oproti mnoha současníkům v zásadě vybočuje ze zajetých kolejí a svou zuřivostí a syrovým zpracováním útočí na nejniternější pocity. Album par excellence, které si patrně nepustíte každý den s úsměvem na rtech, při správném rozpoložení však zcela jistě oceníte podivně hypnotickou a lehce chorobnou krásu, jejíž prudce tryskající pramen vás bude na třičtvrtěhodinové ploše neustále předsvědčovat o nepostihnutelnosti a marnosti lidského bytí.
„The Freedom Of Chaos…
The Secret Of The Secret…
The Truth Of The Truth…“
Syrová, odlištěná, pocitově však však velmi autentická nahrávka opředená podivně hypnotickou a lehce chorobnou krásou, jejíž tryskající pramen vás bude na celé hrací ploše neustále předsvědčovat o nepostihnutelnosti a marnosti lidského bytí.
Bryan Beck
- baskytara
Gordon Bicknell
- kytara
Greg Chandler
- vokál, kytara
Steve Peters
- kytara
Keith York
- bicí
Tom Kvålsvoll
- vokály ve "The Secret of The Secret"
1. Dissident
2. The Secret Of The Secret
3. Psychotropic Transagression
A Pyrrhic Existence (2019)
Paragon Of Dissonance (2011)
The Maniacal Vale (2008)
Subconscious Dissolution Into The Continuum (2004)
Metamorphogenesis (1999)
The Pernicious Enigma (1997)
Epistemological Despondency (1994)
Esoteric Emotions - The Death Of Ignorance (demo) (1993)
Datum vydání: Neděle, 1. srpna 1999
Vydavatel: Eibon Records
Stopáž: 44:14
V tomto případě nebudu trhat partu a dávám taky plný kotel.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.