Heavy metalový nestor a nestárnoucí schíza King Diamond se vrací na scénu ruku v ruce s děvčátkem, které mu v roce 1987 vydobilo respekt a postavení na výsluní. Prokletá Abigail se tak po patnácti letech znovu vrací na svět. Mnohé se změnilo – z původní sestavy krom Kinga zbyl pouze nepostradatelný Andy LaRocque, na královské pažbě přibylo albových zářezů, na královském hřbetě pár křížků a na královské tváři pár obrácených krucifixů. Jedno se ale u Kinga Diamonda nezměnilo – oddanost tvrdému kovu a stále skvělá horrorová atmosféra desek. Nic víc není mladší Abigail zapotřebí, to mi věřte. King Diamond dokázal na každém ze svých sólových alb předestřít dokonalé propojení hudby a tradičně silných příběhů, které jakoby se zrodily ze samotné kvintesence horrorového kánonu. A Abigail II? He, darmo mluvit. Holčička přichází reinkarnována na svět v rodině syna svého (kdysi) bratra - tedy v podařené famílii hraběte Jonathana LaFeye. Ten ji už v embrionálním stavu usiluje o kejháček, ale dívka přežije zásluhou O´Briana, Černého jezdce. A tak se, dosáhnuvši stavu plnoletého, může zlomyslnou hrou osudu setkat se svým úhlavním nepřítelem (otcem), všechno si s ním hezky od podlahy vyřídit a získat mír pro svou zlem poleptanou duši. Nebudu zabíhat do detailu, ale vnímavý posluchač disponující průměrnou znalostí jazyka anglického zažije pravou gotickou atmošku, duchařinu, incest, dvojnásobný brutální mord (na scéně se opět objevuje Kingovo oblíbené kolečkové křeslo – Yeah, the old bitch is back, vzpomínáte?) a nakonec i hodně otevřený konec, který našeptává cosi o trilogii. Kdo ví, King Diamond, ač původem Dán, žije v Dallasu, takže se možná dočkáme i nějaké té kulišárny navrch (Abigail 1436, J.R. srikes back :)

O kolik zůstane ochuzen lingvistický neználek nevím, nicméně těsné sepjetí hudby a textů je zcela patrné. V brutálních scénách se dějí v orchestřišti pěkné orgie – když dojde na incest, začnou pánové pěkně zhurta pražit – dva kopáky, King si může natrhnout hlasivky a povedená dvojka LaRocque / Wead se hledí usólovat k smrti. Ve chvíli, kdy jeden z hrdinů umírá se sklem v žaludku, sází kytarová sekce takové riffové falše, až se muzikologovi stahuje na fest řiť. Však to znáte, ne? Žádná velká překvapení pro nás páni muzikanti nenachystali, o skladby se podělil King s Andym a servírují pokrm, hodný téhle značky. Zpočátku jsem sice remcal, že se nic nezměnilo, nic nepohnulo z místa, ale nakonec jsem musel uznat, že heavy metal z téhle dílny žádná vylepšení nepotřebuje. Ačkoli se mi některé skladby pozdávají příliš nekonzistentní a přehuštěné, převažují tradičně vyvážené jízdy. Svižné riffy, časté změny temp, sem tam nějaká ta úchylná Diamondova zpívánka. A spousta pošukaných vokálních exhibicí, spojených s dokonalou teatralitou. King si už tradičně svoje postavy vytváří pouze děsivým vokálním rozštěpem. Mezi drsným vokálem odfrázované party vkládá kulervoucí fistule, místy kvičí jako kastrované batole, chichotá se jako posedlý atd. Na pomoc si tentokrát pozval jakési dítko, které pláče a občas mluví, a dívku, která pláče a pak se zase velice ošklivě chechtá utrpení druhých. Atmosféra výtečná, nenapodobitelná...

Nádech překvapení mají skladby Broken Glass a The Wheelchair. První se odvíjí z výtečně naspeedovatěle skočného klávesového motivu, druhá zase překvapí citlivě zakomponovaným spinetem. Mistrův sex appeal nezapře třetí Mansion In Sorrow, velmi těžké a melodické pokračovaní Mansion In Darkness z „první“ Abigail. Efekt jednotlivých skladeb je ještě umocněn nejrůznějšími strunovražednými „hičkokovinkami“ (hysterický kvil z Psycha známe asi všichni). Nespravedlivé by bylo opomenout jeden z nejlepších aspektů Kingova seskupení a to sóla. Wead a LaRocque jsou naprostí mistři, kteří s absolutním citem zasazují stále nové a nové prstolamy do kompozic a vždy mají nějakou tu blahou ideu k dobru... Vydařený se mi zdá i věčně proklínaný a nestabilní post bicmana, který suverénně ovládl.... No jo, není to sice Mikkey Dee, ale svojí práci odvádí skvěle.

A totéž v tmavě černém platí i o Abigail II – The Revenge. Není už to ta stará Abigail, vždyť časy se změnily, nicméně svoje poslání plní výtečně a téměř bez výhrad. King Diamond si holt našel tu svou tóninu a už ji asi nikdy neopustí. Ocas mu narovnávat nechci a nebudu, tudíž s povděkem znamenám další silnou řadovku do diskografie dánského démona.