OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Divadlo, to je víceméně nemetalový pojem. Ale vezměte si, kolik metalových alb už se „v něm“ odehrálo, resp. kolik kapel své desky pojmenovalo právě za užití tohoto slovíčka. Kdyby se snad někdy vyhlašovala soutěž o nejzprofanovanější slovo v historii metalových textů a názvů alb, určitě by se „divadlo“ umístilo na jednom z čelních míst, ne-li na tom úplně nejčelnějším.
Také vsetínští DESERT STORM (jinak a především fungující i jako zřejmě celkem zavedený IRON MAIDEN & BRUCE DICKINSON REVIVAL) o tom dozajista vědí své. Jejich „divadlo“ má podtitulek „šílenství“ a kupodivu nás zavádí do trošičku odlišnějších vod, než by se od dablerů Stevea Harrise a spol. dalo čekat. Mohlo by to být docela určitě i tím, že projev zpěváka Jiřího Gattermayera nepřipomíná velkého Bruceho ani v tom nejmenším, nicméně tak jednoduché to zase není. Jinými slovy, čekal-li jsem od téhle kapely pod dojmem její ústřední motivace obyčejný a možná i prostoduchý heavy metal, na který u nás není zas tak těžké narazit, docela jsem se spletl. Tedy ne že by DESERT STORM holdovali něčemu zásadně onačejšímu, to ne, jen prostě projevují poměrně nestandardní cit pro věc a s ním pak přicházejí i okamžiky, které těžkému kovu rozhodně sluší. Jako v titulní úvodní skladbě, v níž zaúřaduje podivně zakroucený riff, doprovozený smutně prázdným zpěvem, a rázem máte pocit, že posloucháte solidní metalovou modernou, jež si nemusí říkat progresivní a přece nabízí hned několik smysluplných zážitků. Pohříchu se však v podobném duchu odehraje už jen „Sinuhet“ a do jisté míry i „Nevinný“, jimž rovněž nechybí náležitý punc neohmatanosti. Podle toho všeho tedy soudě, největším problémem téhle nahrávky (pominu-li místy tak trochu nemotorné texty) je nejspíš její délka a s ní související i velmi nízký počet skladeb. „Otrok peněz“ a „Introvert“ mezi nimi navíc nemohou být brány za plnohodnotné představení všeho, na co kapela má, neboť se svými tradičními riffy spíše jen vaří z heavy metalové vody, no a „Chemical Wedding“ je samozřejmě „jen“ cover verzí z Dickinsonova sólového království.
Tak. Divadlo protentokráte skončilo, opona spadla, a komu by to snad bylo málo, může si ho kompletně stáhnout na stránkách kapely. A když už tam budete, doporučuji věnovat krátký a detailní pohled nejen netradičně řešenému (a ve své podstatě jednoduchému) logu DESERT STORM, ale také zajímavému obalu celé téhle nahrávky, jenž jakoby přesně symbolizoval a vystihoval náladu, která panuje všem výše popsaným nejsvětlejších okamžikům „Divadla šílenství“. Třeba vám to do sebe také celé zapadne, ani nebudete vědět jak.
Když se ruce vytrénované nekonečným přehráváním ortodoxního „maidenovského“ materiálu vrhnou na vlastní tvorbu, nemusí to vždy nutně skončit zase u „maidenů“. A občas nemůže být ani na škodu si to také poslechnout.
5,5 / 10
Jiří Gattermayer
- zpěv
Michal Bazalka
- kytara
Jiří Skalák
- kytara
Michal Kubíček
- baskytara
David Pipek
- bicí
1. Divadlo šílenství
2. Otrok peněz
3. Sinuhet
4. Introvert
5. Nevinný
6. Chemical Wedding
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.