44 let, 21 filmů, šest tváří. Agent 007 by mohl pomalu bilancovat svou službu v tajných službách jejího veličenstva a chystat si svršky a spodky na penzi. Nečiní tak. Omládl, vrátil se nikoli na start, ke kořenům, nýbrž ještě hloub. Dle dobové módy hledá superhrdina svou motivaci, svůj přerod z běžného člověka, svou civilní a lidskou tvář. Našel ji v Danielu Craigovi, v herci, který si svou nominací do světa 007 prožil opravdové peklo. Nedůvěra, shazování, výsměch, iracionální odpor, nabuzený mediální hysterií... to všechno ho stíhalo ještě před tím, než vůbec dostal šanci ukázat, kolik zabijácké elegance v jeho ostře říznuté a nesymetrické tváři vězí. Čím se odvděčil všem pochybovačům a posměváčkům? Nejlepším a nejcharismatičtějším pojetím agenta s povolením zabíjet od éry (zřejmě – až tak mnou Craig otřásl!) nepřekonatelného Seana Conneryho.

V souvislosti s „nultou“ bondovkou „Casino Royale“ bývá často skloňována bondovka číslo 6, „In Her Majesty Secret Service“. Ta se totiž také pokusila o zcivilnění hlavního hrdiny, bezesporu v reakci na odchod Conneryho do dočasné výslužby. Její neúspěch však rozhodně nebyl daný pokusem vnést do pojetí agenta MI6 intimnější podtóny, ale naprosto neschopným prknem Georgem Lazenbym, který byl sice dokonalým věšákem na smokingy, ale jeho herectví končilo u druhé lekce učebnice hraní pro netalentované supermodely... A tak se prostě Bondovo zlidštění slzami a láskou zametlo pod koberec, Connery se vrátil, vlak uháněl dál a legenda se znovu upevnila. Status superagenta rozvolnil do roviny akční komedie Roger Moore, který z celé série v závěru svého působení udělal cosi až roztomile komického a sebeparodického. Sázka na Timothy Daltona coby nového Bonda-drsňáka nevyšla, a tak vše zachraňoval hvězdný hezoun Pierce Brosnan. Ten vyšvihl agenta 007 zpátky do sedla, provedl ho do 21. století, nicméně v jeho pojetí zašel super-hi-tech-status do roviny téměř absurdní a po výroční bondovce „Dnes neumírej“ bylo zřejmé, že je třeba otočit kormidlem, něco změnit...

A tak se Neil Purvis, Robert Wade (mj. autoři ke scénářům posledních dvou brosnanovek) a Paul Haggis vrátili k Bondově otci, Ianu Flemmingovi a jeho již zfilmované knize „Casino Royale“. Rozhodli se ukázat zrod bondovského mýtu, od samého počátku, přes prvotní zaškobrtnutí, přes pokusy najít vlastní styl, až k přerodu ve špióna-zabijáka, který nikomu nevěří a věci řeší s chladným šarmem a neprůstřelnou jistotou. Nelze se proto divit tomu, že první část filmu ukazuje Jamese Bonda jako nesnesitelně egoistického násilníka, který překážku raději rozbije, než by jí přeskočil (viz nádherná honička s výrobcem bomb na stavbě, při které jeho neohrabanost a brutalita bije do očí). Martin Campbell s jistotou rutinéra mydlí akci za akcí ve stylu starých dobrých rustikálních akčňáků – je to svižné, je to vtipné, je to zábavné... Craig ukazuje své fyzické parametry, které se co do zemitosti rvaček dají zcela bez problémů srovnat se sirem Connerym v nejlepších letech. Nesnesitelně samolibý zbrkloun Bond se v gejzírech jisker a vlastních chyb blíží momentu, kdy dostane svůj fatální úkol. První krůčky ho přivedou na stopu Le Chiffra (Cifry), bankéře světového terorismu, kterému agent 007 svými pyrotechnickými kousky mimoděk zavaří a zažene ho do kouta. Slizoun s jedním okem skleněným je donucen vsadit vše, co má, do jediného pokerového turnaje v černohorském Casinu Royale. A ač nový James Bond teprve hledá vše, co formovalo jeho legendu v posledních čtyřiceti čtyřech letech, jedno už našel – talent a vášeň pro hazard. Vše tak leží v jeho rukách. Musí vyhrát a Cifru finančně zruinovat.

Vítejte zpátky ve věku klasických špiónek. Žádné supervynálezy, žádné pekelné stroje na ničení světa. Poctivý gambit dobra a zla se rozvine na zeleném plátně herního stolu. Agent 007 a jeho hlavní nepřítel se střetávají postaru, nad partií pokeru, kde hraje prim psychika. Po úvodních akčních eskapádách dovede Campbell film ke zklidnění, při kterém Bond pozná svou osudovou Bond girl Vesper a právě od ní dostává darem znak pravé „sedmičky“  – dokonalý smoking. Ve chvíli, kdy Daniel Craig fešácky defiluje ve své nové kůži před zrcadlem, není pochyb o tom, že s ním přichází Bond třeskutého charismatu, které se mísí s nasazením a živočišnou násilností první části filmu. Je to Bond v nejlepší tradici Flemmingova předpisu „may go wildly beyond probable, but not beyond possible“, zároveň vším svým konáním neobyčejně zcivilnělý a blízký skutečnému člověku. Daniel Craig je výtečný herec a nedělá mu problém spojit výbušnost, aroganci i agresivitu s něžným a citlivým projevem (intimní scéna hovoru s Vesper ve sprše je skutečně chloubou bondovské série). Vše je v jeho podání prožité, bolest, krev, utrpení... když zabije, není to brosnanovské baletní vystoupení pro masového diváka, je to smrt útrpná, krvavá, špinavá, konkrétní, nikoli anonymní. Stejně tak když rozmlouvá s Vesper, není to pouhé machoidní cancání, ale uvěřitelná partie s vnitřním jiskrou.

Zdánlivě vyklidněná pasáž pokerové hry, kterou na dvou místech přeruší dobře zasazená akční pasáž, patří k nejlepším bodům „Casina Royale“. Martin Campbell se svým režijním pojetím hlásí k gentlemanskému stylu a nevtíravosti Guye Hamiltona či Terence Younga, pravých otců matrice 007. Napětí je absolutní a na povrch už se dere i tolik typický Bondův sarkasmus, prokládaný sebeparodickými narážkami na konstanty legendy (zejména ta s „shaken, not stirred“ je prvotřídní) a vlastní zranitelnost („The last card nearly killed me.“). Pro znalce bondovek je slastným požitkem sledovat, jak se mozaika skládá, jak se charakter hlavního hrdiny nachází uprostřed luxusu a sklenek, které mohou zabít. Vrací se všechny ty staré dobré reminiscence na krásu kasin, křivek spanilých dam a špiónských duelů na úrovni. Cifra v podání Madse Mikkelsena je záporákem par excellence a slizkostí i úskočností zdatně sekunduje fenomenálnímu Auricu Goldfingerovi. Takový materiál tu přátelé už pěkných pár let nebyl. Eva Green je nejkouzelnější Bond girl, která kdy kráčela přes stříbrné plátno a její vztah s nulanulasedmičkou nejpropracovanější v historii série. Některé scény jsou z hlediska zaběhnutých stereotypů šokující a zdůrazňují odvahu, s jakou tvůrci mýtus nezranitelného agenta dekonstruují k základům (scéna výslechu je jakoby zbloudilá ze světa drsných špiónek). Stejně tak vztah Bonda s již tradiční M (opět skvělá Judi Dench) má šťávu, rozeklanost, náboj... Karty jsou rozdány minimálně na full house a Campbell jako dobrý hráč neváhá a nasazuje k velkolepému finále, v němž James Bond nejprve nalezne své civilní já, tolik vzdálené Bondu-zabijákovi a rozhodne se ukončit mýtus 007 dříve, než může začít.

Děj tak vstupuje do třetí fáze, která je uvozena zamilovaným blábolením (kupodivu ne úplně špatným, nejvýš rozpačitým) a vrcholí katarzí, která je tím nejemotivnějším, co bylo dosud v bondovkách k vidění. Campbell zúročuje skvěle všechna esa, která se mu nahrnula do rukávu a přerod Bonda-muže v Bonda-superagenta je zřejmě tím nejlepším, co „Casino Royale“ nabízí. Výborně koresponduje i s bombastickou akcí, kterou režisér šetří, ale když už pro ní sáhne, stojí to za to. Brilantní technické balení i vynalézavost choreografií je chloubou a ční nad přeefektovanou rutinu, která postihla poslední brosnanovky. Technicky je film vlastně konzervativní, prostý do očí bijících CGI eskapád. V celkovém vyznění divák prostě věří, že něco takového je možné, byť ne pravděpodobné. Když pak film zakončuje to, čím před více než čtyřiceti lety Sean Connery legendu otevíral („The name is Bond. James Bond.“), není absolutně pochyb, že se po dlouhých letech vrací do bondovské série stříbrný vítr a vidina světlých zítřků s možností překvapit diváky něčím jiným než digitálními efekty a gigantickým spiknutími.

Jako člověk od dětství stižených láskou k fenoménu superagenta v tajných službách jejího veličenstva (provází mě, tuším, od roku 1984, kdy jsem viděl první moorovku), který viděl všechny bondovky, říkám: „Casino Royale“ je bondovka staré školy, která mi chyběla od dob „Goldfingera“. Daniel Craig je Bondem v nejlepší conneryovské tradici, přitom novým, neokoukaným, takřka lidovým. Vrací legendě její lesk a náboj, přidává do ní emoce a osobní rovinu. Ačkoli „Casino Royale“ není zdaleka prosté problémů, nevyhne se logickým lapsům, naivitě, plonkovějším pasážím, nedomyšlenostem, prostě všemu, co k sérii neodmyslitelně patří, je to rozhodně nejlepší bondovka od šedesátých let.  

Flash trailer ČSFD