22. února 1988 vychází první a na dlouhou dobu pohříchu jediné živé album RUNNING WILD. Byla to určitě škoda, neboť vyjdeme-li z toho, že je kapela vydala teprve po třech studiových nahrávkách a srovnáme-li kupříkladu až neskutečný poměr studiových a živých alb u takových IRON MAIDEN, přijde člověku líto, že právě o takový zážitek nás Rolfova sebranka předlouho ošizovala, když materiálu ke zveřejnění byly doslova a do písmene mraky (namátkou můj osobní favorit „The Phantom Of Black Hand Hill“, ale o tom až později).

Ale berme to tak, že tehdy doba přála a tak se muselo kout, dokud bylo železo žhavé. Potěšujícím zjištěním na nahrávce byla absence jakékoliv vypočítavosti vydávající firmy a naopak s tím korespondující snaha kapely vyjít fanouškovi vstříc, když už do téhle desky musela vrazit stejný peníz jako do řadovky. Proto si hned v úvodu koncertu vychutnáme stylově novinkovou instrumentálku „Hymn Of Long John Silver“ se skvěle využitými plochami kláves a sólovou kytarou, a proto se i zhruba v půli celého záznamu doslechneme další zbrusu nové skladby „Purgatory“, tentokráte již i s kompletním zpěvem.

Vskutku si nevzpomínám na mnoho kapel, které by na svých živácích dělaly něco podobného, ale nešť. Ani dvě novinky by totiž nezachránily špatně zvládnuté živé hraní, ale i v tomto případě se RUNNING WILD pevně drží kormidla. S nováčky Stefanem Schwarzmannem za bicími (předvádí výborný výkon) a hlavně Jensem Beckerem u baskytary (myslím, že sestava RUNNING WILD v podobě Kasparek-Moti-Becker byla jednou z vůbec nejsilnějších) to snad ostatně ani jinak nešlo.

Zvuk byl na dobové poměry vskutku povedený, živě přehrávané skladby nepostrádaly obligátní rychlejší provedení (např. střednětempá „Raise Your Fist“, v originále čítající 5 a půl minuty, jich tady má rovných pět) a samozřejmě se to všechno neobešlo i bez malého, klasicky rock´n´rollového zašmodrchnutí, kterým je falešná Rolfova fistule v „Diabolic Force“, u níž se to ale vzhledem k opravdové výšce, nasaditelné snad jenom ve studiu, dá ještě omluvit. V neposlední řadě je také zajímavým okamžikem druhý hlas Jense Beckera v bridgei „Mordor“, když ze studia jsme byli zvyklí, že si to Rolf všechno nazpíval sám. Zkrátka a jednoduše, chcete-li definici pořádného živého alba, myslím, že tahle německá odpověď z roku 1987 je jednou z velmi pádných.