Poněkud opožděně, leč přeci se k nám dostává zatím poslední deska pražských ALIENATION MENTAL. Svojí předchozí tvorbou se presentovali jako velmi extrémní banda libující v techničtěji pojatém grindcore místy značně dřevorubeckého vyznění. Už krátce po vydání „Ball Spouter“ (2002) však kapela deklarovala snahu pohnout se z místa, což album s krkolomným názvem „Psychopathiccolorspectrum“ stoprocentně prokazuje. S rizikem ztráty části dosavadních fanoušků si tato partička příliš starosti nedělá. Jak jinak si lze vysvětlit velice výraznou stylovou změnu, kterou od své grindové minulosti prodělala. Ne, že by její současná hudební tvář nebyla tvrdá, neřkuli extrémní, ale vykazuje mnohem větší dávku promyšlenosti a řekněme, že i aranžérské pestrosti.

„Mentálové“ tentokráte vsadili na moderní metalovou kartu, přičemž si i nadále ponechali své osvědčené trumfy. Ty spočívají v dominující rytmice Jardových bicích a zahuhlaném Milanově vokálu, který se tentokráte neomezuje pouze na brutální hlasové polohy a jehož frázování je oproti minulosti mnohem srozumitelnější. Kytarové rejstříky ponejvíce připomenou ty tvrdší kapely řadící se nu-metalové či metalcoreové vlně. Hopsavé rytmy přímo vyzývají k pohybu, což se naplno projevuje hlavně při koncertech pražských. ALIENATION MENTAL se však nehodlají lacině svést na aktuální trendové vlně. Spíše zkoušejí kam se dá v kombinování brutálního a „měkčího“ metalu zajít a jaký to může mít výsledek. V tomto případě se dá říct, že tento není vůbec špatný. Pravda, najde se pár chvil mírného tápání a zmateného plavání v cizích vodách, naštěstí ani jedna z osmi skladeb se pří snaze v rámci daných mantinelů o co největší propracovanost nevymkne kontrole a nepromění se ve chaotickou změť živelných hudebních nápadů. Ty nejlepší dle mého názoru předvádí třetí „No Way“ s jasně postřehnutelným hitovým potenciálem. Produkční stránku díla si kapela rovněž pohlídala, takže zvuk z hostivařského studia je naprosto v pořádku včetně všudypřítomných Jardových rytmičáků.

V každém případě se však jedná o nahrávku, na kterou si posluchač musí chvíli zvykat a ke které si musí hledat cestu. Prvotní zklamání způsobené ráznou stylovou změnou však vystřídalo potěšení. Potěšení nad faktem, že kapela nechce stát na místě a přehrávat to, co jí přineslo úspěch. Že se na této své cestě nevyhne několika zakopnutím? No bože, vždyť jak se říká – odvážnému štěstí přeje!

Fotografie: www.obscene.cz