Nahrávka nesoucí ve svém názvu jméno jedné z nejzákeřnějších duševních chorob znamenala pro SEPULTURU první poměrně velký úspěch, první zapsání se do paměti mnoha sběratelům extrémní hudby po celém světě a konečně definitivní průlom z brazilského metalového undergroundu do vyšších pater podporovaných silnou vydavatelskou stájí Roadrunner Records. Toto vydavatelství totiž neváhalo díky „Schizophrenii“ ani minutu a po nadějných Brazilcích hbitě sáhlo. Tah, jenž se nakonec ukázal jako nejúspěšnější v celé kariéře této dnes již zaběhlé firmičky. Dále jde o první věc nahranou v klasické sestavě s Andreasem Kisserem u šestistrunky, který přinesl do řad SEPULTURY tolik potřebnou dávku kvality.
Ponurý záhrobní sound alba, které i přes veškeré své neduhy způsobené nedostatečnou finanční injekcí a technickými vymoženostmi tehdejšího jihoamerického undergroundu (nahrávalo se v pouhém dvanáctistopém studiu – v malé chatrči poblíž Belo Horizonte), mne stále i po téměř dvaceti letech od svého vzniku nepřestává fascinovat. Je v něm obrovská dávka vzdoru, touhy, víry a poctivé metalové práce – zkrátka srdeční záležitost, která pro mne slouží jako exemplární příklad toho, že velké věci nevznikají jen s podporou tučného balíku peněz. V této necelé třičtvrtěhodince nekompromisního thrashingu je sděleno víc nosných nápadů a zásadních žánrových momentů, než by dokázalo předložit mnoho jiných kapel za celou svou kariéru. Textově SEPULTURA na albu „Schizophrenia“ sice stále ještě reprezentuje soudobou „gore“ tématiku, která se však k této třeskutě ponuré nahrávce velmi hodí. Ta jakoby v sobě zhmotnila starodávné obřady vyznavačů amazonských kultů se zlověstným duněním vycházejícím z primitivních slumů hornického města Conselheiro v horské provincii Minas Gerais, vyhlášené svojí problematickou životní úrovní.
SEPULTURA té doby představuje ideální spojení thrash metalové rychlosti a agresivity, ozdobené jiskrnými spletencemi sól zručného Andy Kissera, s raně death metalovou atmosférou reprezentovanou tehdejšími americkými současníky. S tím rozdílem, že Brazilci byli v roce 1987 už podstatně dál. Stačí si poslechnout smrtelné riffopalby „To The Wall“, „Escape To The Void“ nebo závěrečný nářez „R.I.P. (Rest In Pain)“ a musí vám být jasné, která kapela psala historii extrémního metalu konce osmdesátých let nejsilnějším písmem. Ukázkou kytarové brilance je rovněž instrumentálka „Inquisition Symphony“. Za stěžejní skladbu celého kompletu, který drží pohromadě jako jednolitý celek nasáklý atmosférou hnusu a zvrácenosti, však považuji zákeřný song „Septic Schizo“ s opravdu chorobným textem a Maxovým nelidským řevem.
Album, které pro mne spolu s následujícím „Beneath The Remains“ (1989) představuje nejen absolutně vrcholné dílko v kariéře SEPULTURY, ale možná i thrash metalového žánru konce osmdesátých let. Skupina se sice do dnešních dnů stala legendou, zbohatla, zažila období vrcholů i pádů, taktéž prodělala několik personálních změn (jak mne tam ti Cavalerové chybí), mnoho stylových a zvukových reforem, ale na jejich vysokorychlostní léta opravdu hnilobného thrash metalu nikdy nezapomenu.