Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se odhodlal k napsání tohoto článku, protože jsem pořád přemítal nad tím, zda li je vůbec smysluplné na převážně metalovém webu popisovat nové album notoricky známé tuzemské kapely, která si už kdysi dávno vybrousila svůj charakteristický hudební styl, z něhož jen občas uhne do trochu experimentálnějších oblastí a která nikdy ani vzdáleně nehrála metal. Ale co? Nakonec jsou zde nové WANASTOVI VJECY po dlouhých šesti letech od poslední řadovky „Hračky“ a Robert Kodym, byť ho bylo ve své době také dost, na mne vždy působil neporovnatelně sympatičtěji a skutečněji než všechny současné a nesnesitelně protivné celebrity tuzemského show businessu dohromady.

Takže k věci. Přesně jak už bylo na posledních albech nakročeno k různým nástrojovým experimentům, které měly za úkol obohatit jednoduchý punk rockový rukopis, i zde lze na mnoha místech vypozorovat pokračování této tradice. Už úvodní sarkastická vyřvávačka „Padaj hlavy, kutálej se po hradčanským rynku“ navozuje díky středověkým dudám atmosféru staropražského tradicionálu. Rockový popěvek „Orel v orloji“ se střední kytarovou fází ve stylu hry Anguse Younga stejně jako už úvodní song poukazuje ve svém textu na český talent v zaprděnosti a taktizování. Pilotní singl a zároveň jedna z nejnudnějších skladeb na desce – „Otevřená zlomenina srdečního svalu“, dnes již notoricky známá z komerčních rádiových stanic. O poznání zajímavější je ležérní balada „Anna je za vodou“ s klávesovými dokresy ve slokách, výborným refrénem a nostalgickým textem. Nudný Kodymův duet s Janou Kirschner – „Myslím na Tebe“ nic neřeší, k ničemu nepřispívá, prostě zde jenom je. Akustické pokračování skladby „Panic“ od LUCIE – to je o mnoho povedenější bluesová píseň „Panna“. Punková klasika „Pal vocuď“ je přežitkem, který možná uspěl v minulém režimu, ale od dnešních „Wanastek“ vyznívá téma generačního boje poněkud nepřirozeně. Naopak titulní poklidná věc „Torpédo“ patří k jednoznačným vrcholům alba a zároveň obsahuje jeden z nejlepších  Kodymových textů. Hymna ve stylu „Lži, sex a prachy“ nebo „Tak mi to teda nandey“ má jméno „Mašinführer“ a představuje nejchytlavější moment kolekce, střižený v lehce afektovaném stylu pouličních sexy rock ´n´ rollových vypalovaček THE CULT nebo adrenalinem narvaného IGGYHO POPA. Orientální nástroje rozezvučí povedenou halucinační píseň „Pouštní komtesa“, která budí dojem rajského snu po prosezení večera kdesi v oáze nad masivní vodní dýmkou. Škoda, že závěr alba v podobě protest songu „Kde je český král“, je jen lacinou pózerskou splácaninou plnou na oko šokantních prohlášení.

Jak tedy tuto různorodou koláž závěrem zhodnotit? Myslím, že v kontextu starší tvorby nahráli Robert Kodym s P.B.CH. standardní desku, která sice postrádá chytlavost legendární dvojky „Lži, sex a prachy“ (1992) a vynalézavost „333 stříbrnejch stříkaček“ (1997), ale například taková narychlo zakvašená díla, jakými byly „Andělé“ (1996) nebo „Hračky“ (2000), na nichž nebylo co a kde brát, odfoukne silou skutečného torpéda. Takže u mne lehoučký nadprůměr.