Jedna z nejosobitějších thrash metalových kapel se zhruba před čtvrtstoletím zformovala v New Yorku, jako původně punkové těleso. Vlivem vzrůstající obsese jejích členů v soudobé heavy metalové škole z Britských ostrovů, však velmi záhy OVERKILL přecházejí mezi vyznavače žhavé metalurgie. Zde recenzované čtvrté album „The Years Of Decay“ (1989) je dle mého názoru deskou, na které kapela definitivně nalezla svůj nezaměnitelný výraz. Jde o kolekci toho nejlepšího, co do té doby nahrála a taktéž nikdy v budoucnosti nezopakovala. Pro OVERKILL rozhodně historický moment, pro metalovou scénu skvost, který ve svých drážkách obsahuje nakažlivou směs plnou úžasných riffových momentů, dlouhých záhrobních žalmů i několik metalových hitovek. Vysokorychlostní nářez z období (také fantastické) dvojky „Taking Over“ (1987) byl zde definitivně zapuzen a obsahové vlastnosti předchozího, o něco techničtějšího třetího alba „Under The Influence“ (1988) vybroušeny k větší celistvosti a dokonalosti.

V případě „The Years Of Decay“ jde zároveň o poslední album nahrané ve čtyřčlenné sestavě s osamoceným kytaristou Bobbym Gustafsonem, který byl zkraje roku jednadevadesát nahrazen hned dvojicí strunotepců – Robem Cannavinem a Merrittem Gantem. Tento thrash metalový střelec se vždy pyšnil originalitou vyznění svého nástroje, vždyť kde jinde byl tenkrát k slyšení takhle vyfiltrovaný a přidušený zvuk? Každopádně odchod byl díky jeho neustálé oblibě v tekutinách pro kapelu nutný. Přesto však považuji období jeho působení v řadách OVERKILL za nejnápaditější v kontextu jejich kariéry. A nebyl to ani tak Gustafson, kdo určoval tvář souboru, jako spíš zručný baskytarista s italskými předky – D. D. Verni – jehož nástroj charakterizoval vysoko položený, zurčivý zvuk. Nebývalo totiž v té době pravidlem, že baskytara k posluchačům skrze hustou stěnu riffů vysloveně promlouvá, brebtá a prozpěvuje si. Pilný D. D. byl i převážným skladatelem a šedou eminencí. Nesmím však zapomenout ani na borce za mikrofonem – Bobby „Blitze“ Ellswortha, jehož vřískot a tvář vampírského kloučka se stali dalšími poznávacími značkami OVERKILL. Bobby „Blitz“ byl koncem osmdesátých let jedním z nejlepších metalových frontmanů a koncerty OVERKILL vyhlášené jako strhující metalový zážitek. Kapela pověstná touto energickou bombou, ve které se nešetřilo výbornými instrumentálními výkony, ani pohybem a nasazením, právě koncem osmaosmdesátého díky stále vzrůstající celosvětové oblibě zavítala poprvé také do Japonska, kde prodělala dnes již legendární, fantasticky přijaté turné, kterým definitivně potvrdila pozice v thrash metalové první lize a pověst přesilné koncertní atrakce. Hvězda OVERKILL tehdy začala strmě stoupat. Ještě dodám, že na kvartet kapelu doplňoval bubeník Sid Falck – původem Angličan.

K nahrávání „The Years Of Decay“ byl coby producent znovu přizván Terry Date, ale  narozdíl od předchozího alba, které trpělo špatným nazvučením bicích a řídkým vyzněním kytar, vybrousil své dílo do detailu. Hned úvodní „Time To Kill“ se pochlubí mnoha neotřelými riffy a její nadčasově olověný zvuk (Terry Date se jím později proslavil u alb PANTERY z počátku devadesátek) připravil půdu pro dva svižné a zároveň asi nejhitovější songy – „Elimination“ a „I Hate“. Jde podle mne o jedny z nejlepších ukázek, jak lze do hutné metalové formy dostat punkovou melodiku. Zatímco „Nothing To Die For“ a „Birth Of Tension“ jsou znovu agresivní songy, postavené na velmi hranatých riffech, v desetiminutové „Playing With Spiders/Skullkrusher“ jakoby OVERKILL vzdávali hold raným BLACK SABBATH. Pomalé tempo, dusivá atmosféra, intenzivní pocit napětí a Blitz cedící soustředěně slůvka skrz zuby. Později skladba přejde do rychlejší fáze, plné zajímavých breaků, aby se v závěru vrátila k tíživé půlnoční atmosféře. Vrcholem jsou však ponuré transylvánské žalmy „Who Tends The Fire“ a „The Years Of Decay“, jejichž síla by pohnula i kamennými andělíčky tesanými do ochozů zatracovaného skalního chrámu kdesi v Karpatech. Téměř celé album je fascinováno umíráním, pevně stylizováno k vampyrismu, pocitu zatracení a chátrání daleko od civilizace. V epické titulní skladbě se brodíme zatuchlými komnatami plnými pavučin, procházíme tmavými chodbami, kde sílící pach krve neustává štípat do očí. Vše poté zakončí ultrarychlá „E.vil N.ever D.ies“ jako brutálně vyřvané varování.

Dva roky po „The Years Of Decay“ následuje vynikající a možná komerčně nejúspěšnější album OVERKILL  nazvané stylově „Horrorscope“ (1991), nahrané však již v pětičlenné sestavě s výše zmíněnými náhradníky za Gustafsona. Album tíhlo více k melodičtějšímu power metalu po vzoru METAL CHURCH a představilo kapelu zase trochu z jiné stránky, nicméně období těchto dvou alb osobně považuji pro OVERKILL za vrcholné.