OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kdysi nedotčená krajina, nyní znečištěná chemikáliemi a odpady z průmyslových oblastí, kolabující města, ve kterých se dokáží orientovat už jen zločinecké organizace a zkorumpovaní vůdci, vzrůstající napětí a rasová nesnášenlivost, sílící pandemie zákeřných civilizačních chorob, reálná hrozba jaderné války, anarchie. Tak takhle nějak vypadala v druhé polovině osmdesátých let deprimující vize nedaleké budoucnosti naší planety od těchto sociálně angažovaných borců. Skupina NUCLEAR ASSAULT patřila k stěžejním formacím americké thrash metalové scény, ale zejména tvorbou ze svého prvního období (1986-1989) dokázala oslovit početné zástupy nepokojných. A ať už na to bude mít někdo jiný názor, dle toho mého se stalo jejich třetí album „Handle With Care“ (1989) jejich nepřekonatelným milníkem, na kterém se kapele podařilo předložit tu nejkompaktnější skládanku textových námětů, thrash metalových skladeb, velmi necitlivě okořeněných rozemletým a velmi pálivým, zvukovým jádrem.
Skupina vedená nesnesitelně uječenou agitační sirénou Johnem Connellym a bubeníkem Glennem Evansem už měla v té době za sebou dvě úspěšné řadovky – „Game Over“ (1986) a „Survive“ (1988) a také několik mini alb, kterými si již získala zástupy vysokorychlostního metalu chtivých fanoušků. Zatímco však první dvě alba užívala klasické speed-thrash formule s mnoha na tehdejší dobu typickými kytarovými momenty, trojka „Handle With Care“, zejména díky plechovému dunění zvýrazněné basy, koketovala spíše s kombinací angažovaného thrash metalu s trochou hardcore grindu – i když tuto směrovku berte tak trochu s nadsázkou, protože NUCLEAR ASSAULT nikdy úplně nerezignovali na typické, klasicky střižené „80´s metal“ střelby. Mnoho fanoušků dnes o „Handle With Care“ tvrdí, že se jeho zvuk nepovedl, ale mně naopak připadá, že díky zvláštnímu vyznění basy a bicích (jakoby s ozvěnou) doznala nahrávka opravdu originální a nikde jinde neslyšené zvukové podoby. Na kvartet kapelu ještě doplňovali výborný kytarista Anthony Bramante a kultovní figurka, dnes spíše známá z kapely BRUTAL TRUTH, baskytarista Danny Lilker, který přešel k NUCLEAR ASSAULT z řad spřátelených ANTHRAX ihned po realizaci jejich debutové desky „Fistful Of Metal (1984) a který si ani zde neodpustil, tak jako v mnoha pozdějších projektech, nějaký ten svůj grindcore úlet – viz minutová píseň „Mother´s Day“.
První, čeho si na tomto albu všimnete, je originální prostorový zvuk, který v kombinaci s jeho hudební i textovou náplní působí opravdu vražedně. Už úvodní ultra rychlá „New Song“ nás v duchu té nejlepší thrash metalové tradice vrhá do dvacet let staré americké reality, poznamenané sociální diskriminací rasových menšin. Následuje klipovka „Critical Mass“ a u NUCLEAR ASSAULT věčné téma znečišťování životního prostředí vinou necitlivého jednání těžebních společností a hamižných nadnárodních korporací. Svět v chaosu, převrácení životních hodnot, děti zanechané na pospas neveselé budoucnosti – to je trojka „Inherited Hell“, zřejmě jeden z nejsilnějších songů kapely. Téma drog a alkoholové závislosti rozebírá „Emergency“, ve které kytarové zvuky suplují zběsilé houkání sanitek a klaksonů aut. Znamenitě tak vykreslují noční atmosféru nějaké americké metropole. Dalo by se pokračovat skladbou po skladbě, ale myslím, že je to v tomto případě zbytečné – nahrávka je uceleným metalovým dílem, které si zkrátka bere na paškál veškeré neduhy tehdejší americké společnosti.
Byť se v pozdějších letech NUCLEAR ASSAULT snažili svůj styl posouvat, nikdy už nedocílili takové přesvědčivosti jako v období svých prvních tří alb a tak nezbývá než vzpomínat na jejich báječná léta thrash metalové zběsilosti a námětů, u kterých nešlo zůstat lhostejným.
Strhující a velmi originální thrash metalové album plné kontroverzí. Ostré jako břit.
John Connelly
- zpěv, kytara
Anthony Bramante
- kytara
Danny Lilker
- baskytara
Glenn Evans
- bicí
1. New Song
2. Critical Mass
3. Inherited Hell
4. Surgery
5. Emergency
6. Funky Noise
7. F... (Wake Up)
8. When Freedom Dies
9. Search And Seizure
10. Torture Tactics
11. Mother´s Day
12. Trail Of Tears
Third World Genocide (2004)
Alive Again (2003)
Something Wicked (1993)
Live At The Hammersmith Odeon (1992)
Out Of Order (1991)
Handle With Care (1989)
Survive (1988)
Fight To Be Free (EP) (1988)
The Plague (EP) (1987)
Game Over (1986)
Brain Dead (EP) (1986)
Datum vydání: Čtvrtek, 23. listopadu 1989
Vydavatel: Under One Flag
Stopáž: 35:00
Produkce: Randy Burns
Studio: Music Grinder
Skvelé dielo s pekne surovým zvukom... Songy už nesvištia v takých rýchlostiach ako na debute "Game over", skôr tento album vnímam ako pokračovateľa skvelého "Survive", no v podstatne brutálnejšom balení, čo má na svedomí hlavne zvuk... Skvelý materiál skvelej kapely... Síce o niečo radšej mám album "Survive", ale vážne len o maličko... Škoda, že ďalšími albumami sa im už nepodarilo nadviazať na skvelú úvodnú trojicu...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.