Hromadní sebevrazi SENTENCED se ve své domovině mohou bez mrknutí oka prohlásit za hvězdy (vždyť i jejich novinka okamžitě vyšplhala až na vrchol finského oficiálního žebříku – jejich Finové jim zkrátka rozumějí), ve zbytku světa pak za bandu, řekněme, kultovní. Pro milovníky svojského mixu depresivní melodiky a tvrdosti se každý nový počin stává malým svátkem. A to prosím ještě v roce 1996 zdaleka nebylo jasné, jak to se severskými zabijáky vlastně dopadne. Odešel zpěvák a basák Taneli Jarva a nová posila v podobě chrapláku Vile Laihialy mohla klidně upadnout do nelibosti fanoušků. Jenže stal se pravý opak – odvážný a přelomový opus Down připomínal kombajn na vavříny a akcie kapely počaly strmě stoupat...

Dnes patří SENTENCED ke stálicím metalové scény a jednomu z nejlepších vývozních artiklů ze země tisíce jezer. Všechna ta hitparádová pompa začíná samosebou podezřele zavánět bakšišem, takže jsem asi nebyl sám, kdo nový počin The Cold White Light očekával s jistými obavami. První zveřejněná ochutnávka v podobě tracku Neverlasting však znamenala milé překvapení – zdálo se, že na nás pětice „depresionistů“ nachystala spíše přitvrzení a návrat Dolů, k osobitému pojetí „finnish“ heavy metalu. Teď, když jsem novinkový počin obrousil od hlavy až k patě mohu s čistým svědomím říci, že se tak stalo pouze napůl. Ano, na jednu stranu došlo k přibroušení šavle a namísto písničkářských akustických základů, jaké vyzdobily minulý počin Crimson, nastoupily velmi hutné a zahulené kytarové spodky. Vrcholem jsou dva návraty k magii nezapomenutelné řežby Bleed – jedná se o zmiňovanou skočnou pecku Neverlasting a o chválihodně našlápnutou mordu Excuse Me While I Kill Myself. Kooperace mezi dynamickou rytmikou a robustními melodickými riffy šlape lahůdkově jako vždy. To je ale pouze jedna strana mince...

Zdaleka se totiž nevytratila ani inklinace k rockovému písničkářství. SENTENCED dokáží do akutických riffů zabalit pěkně dravá poselství a mrštit je po vás s tradičním melodickým gustem. Tentokrát je ještě smísily s dravými kytarovými party a výsledek je famózní – zejména funebrální Brief Is The Light s varhanním oparem v zádech stojí za to. Protiklady emotivních vybrnkávacích pasáží a elektřinou hučících zpěvných refrénů jsou díky výbornému zvuku chytlavější než bylo zvykem (okuste upěnlivou Cross My Heart And Hope To Die, nebo emotivní zpověď Guilt And Regret...). Velkou zásluhu na výborné atosféře desky má samozřejmě zpěvák Ville Laihiala, který opět dokázal svůj projev o chlup vylepšit. Přibylo více pasáží s čistým zpěvem, taktéž změny výšky už nejsou záležitostí sváteční. Emoční potenciál chraplavého „pokocovinového“ zpěvu se těmito výlety rozšířil a fošna z toho maximálně těží. Za méně podařený bych považoval pouze Villeho pokus o hodně „subtilní“ pojetí skladby You Are The One. Na tyhle roztoužené polohy prostě není stavěný...

Po čase velebení přichází nezdaržitelně čas kritizování, které tentokrát (bohužel) nemůžeme odbýt jako nadbytečnou formalitu. Mnohé vyhrávkové šablony už známe z minulosti (to bych ještě Finům rád odpustil) a nekteré písně začínají až příliš pokukovat po laciných šidítkách, kterými se snáze vzbuzují u posluchačů emoce. Cukernaté partie, kde Laihala za doprovodu samplovaných šmytců tklivě sténá – místy dokonce, ó hrůzo, „ouuu my láááv!“ – jakoby se k tradičně drsné nátuře téhle kapely vůbec nehodily. Což taková Aikaa Multaa Muistot se po úvodním rozmázlém preludiu sebere a zaútočí solidními melodiemi, ale závěrečná No One There už působí dost bezradně... Skladby, které prošumí, nikdy nepatřily k naturelu SENTENCED, proto se divím tuctovým a vlezlým kouskům, jako You Are The One. Zdá se, že „rockstarmaker“ Hiili Hiilesmaa zbytečně táhne svou produkční prací kapelu do blízkosti velkohubého HIMovského suchopáru. Snad se jedná o částečnou kompenzaci za šlápnutí na pedál agresivity v některých částech alba...

Nemá ale cenu tvářit se tu jako kakabus a tvrdit, že SENTENCED začínají „namouduši“ klouzat do průměru a vlhkokalhotkového balastu ráže HIM nebo T/D/F. K tomu mají opravdu velmi daleko. Na The Cold White Light totiž stále převažuje to, co dělá z téhle kapely legendu – černý humor, spojení lehkonohé melodiky s depresivní hlínou, výborné texty, refrény, které vám uvíznou jako hlava v oprátce a hlavně kousky, ke kterým se budete rádi a často vracet. Zkrátka, rozpačitý dojem z některých úseků je tak vyvážen a převážen, lehké zklamání a nostalgie po peckách typu I´ll Throw The First Rock nebo Suicider však zůstává...