„South Of Heaven“ (1988) to mělo ze všech dosavadních alb z diskografie SLAYER zřejmě asi opravdu nejtěžší. A to nejenom díky faktu, že přišlo po průlomovém a věčně oslavovaném pomníku „Reign In Blood“ (1986), ale zejména proto, že přineslo nejradikálnější stylovou změnu v historii formace a pozitivně posunulo hudbu SLAYER k větší svobodě a propracovanosti. Najednou to už nebyla ta ortodoxní, zuřivá kapela, která ještě nedávno závodila s několika dalšími o titul „nejrychlejší hudba na světě“. Za tento odvážný tah směrem k většímu navrstvení kompozic a zvukové bohatosti se musím „zabijákům“ i po těch letech znovu poklonit. Krvelačná sbírka, jejíž náplň se nejčastěji dotýkala, tak jako mnohokrát v budoucnosti, válečných zvěrstev, je do dnešních dnů považována za bezchybnou učebnici inteligentně zpracovaného thrash metalu. Skvost, který právě díky své jinakosti přežil celou tu dobu bez vážnějšího kvalitativního zakolísání a úpadku trvanlivosti.

SLAYER v druhé polovině osmdesátých let prožívali zřejmě svůj absolutní umělecký vrchol. Uvnitř kapely to však vřelo. Spory ortodoxní kytarové dvojice, která ve svých rukách třímala skladatelskou taktovku, s bubeníkem Davem Lombardem, se ukázaly být hlubšího charakteru, než se na první pohled mohlo zdát. Vyznavači jiných životních hodnot, pánové Jeff Hannemann a Kerry King, se s Lombardem totiž neshodli na vůbec ničem. Počínaje jejich ironickými narážkami na účast jeho manželky a malých dětí na turné SLAYER, přes názory na budoucí hudební směřování souboru, až po politické zaměření. Dave Lombardo sice už jednou na počátku roku 1986 SLAYER opustil, aby se po několika měsících na dalších šest let vrátil a nahrál s nimi tři nejslavnější alba v historii této kapely. Kapely, která se právě díky těmto nekompromisně zářivým rubínům stala jednou z největších metalových legend. Nicméně i přes jeho fantastické výkony bylo těch šest let pro Lombarda po lidské stránce kompromisem.

Zkraje roku 1988 tak SLAYER napochodovali spolu s osvědčeným Rickem Rubinem do studia v Los Angeles a započali práce na novince, která znamenala nebojácný krok k nové podobě thrash metalu. Už zneklidňující název „Jih nebe“ jakoby poukazoval na odvrácenou stranu světa, na místo konání nejhrůznějších zvěrstev, které se kdy v historii lidstva staly. Pomalu se rozjíždějící titulní song je dodnes klasikou hranou na koncertech a přes své volnější tempo neztrácí nic z potřebné zvrácenosti, kterou umocňuje nakažlivý Arayův řev. Naopak, mám pocit že díky promyšlenější struktuře a zvolnění získala tato skladba  na nebezpečné atmosféře. Následující „Silent Scream“ popisující duševní zmatek zneužívaných dětí, strach a velmi časné převrácení životních hodnot patří do zlatého fondu vyvrhelů pekel. V atmosféře děsu a laciných splatter horrorů se nese „Live Undead“. Skladba je to však znamenitá. Kytaristé Hannemann a King se v ní blýsknou hned několika chaotickými sóly (vůbec celé album je jimi doslova přeplněno), Araya vřeští jako smyslu zbavený a ani Dave Lombardo díky fantastickým přechodům a mnohým dalším momentům nestojí stranou. Svou obsesi v tématech druhé světové války a vším, co zavání fašismem, ukáže Jeff Hannemann v mistrovské písni „Behind The Crooked Cross“, stojící zejména na nezvykle melodické zpěvové lince a chytlavém riffingu. Téma nesmyslnosti a zbytečnosti válek věrně znázorňují dva songy – panoramatická šleha „Mandatory Suicide“ (znovu koncertní tutovka) i zběsilá Kingova jízda „Ghost Of War“. První popisuje pocity vojína poslaného záměrně svými veliteli na smrt, druhá noční můry navrátilce z vietnamské války, neschopného na hrůzné zážitky minulosti zapomenout. Dojde i na cover prastaré klasiky od JUDAS PRIEST „Dissident Aggressor“. Akustické intro v závěrečné „Spill The Blood“ nás připraví na majestátní hudební zážitek plný napětí, nebezpečí a hadího jedu.

SLAYER, to je pro mne především trojice alb „Reign In Blood“ (1986), „South Of Heaven“ (1988) a „Seasons In The Abyss“ (1990), které mne očarovaly svojí osobitostí, minimem plagiátu a jež ve své době vždy posouvaly hranice metalového žánru k méně prozkoumaným oblastem. A právě prostřední díl této trilogie, který je napěchován nakažlivě stísněnou atmosférou, progresivní bohatostí kytarových partů a pro SLAYER netypickým smyslem pro jedovaté melodie, díky kterému pro mne stojí toto dílko na samém vrcholku thrash metalového žánru.