Co k debutu SLAYER „Show No Mercy“ (1983) s třiadvacetiletým zpožděním říct? Určitě jde o album, které spolu s prvotinou METALLICY „Kill ´Em All“ (1983) v tom roce vydatně posunulo hranice obecného vnímání extrému v metalové hudbě. Ta se totiž od tohoto okamžiku počala rozvětvovat do mnoha rozdílných žánrů. Do roku 1983 byl totiž na světě jenom jeden hudební kov a to ten „těžkej“. Pravda, že první vlaštovkou, která hrála divočeji a hlasitěji než všechny ostatní soudobé britské kapely, byli VENOM, kteří vypustili své debutové album „Welcome To Hell“ (1981) ještě o dva roky před SLAYER. V případě VENOM, ale šlo pořád o přímočarý rock ´n´ roll, byť se jejich hudba počala díky své image nazývat black metalem. A právě zmiňovaní VENOM spolu s JUDAS PRIEST tvořili základní inspirační zdroje čtyřem neurvalým výrostkům ze slunečné Kalifornie, kteří tolik toužili po čerstvé krvi.

Ano, SLAYER se skutečně stali nejnebezpečnější metalovou kapelou v průběhu osmdesátých let. Divoké škleby, kožené oděvy ozdobené hřeby, satanské propriety, ale kdyby šlo skutečně v jejich případě jen o tyto doplňky, nikdy by jejich hvězda nesvítila tak dlouho a tak výrazně. Vždyť oni to ti chlápci bez větší újmy a úpadku popularity přežili až dodnes. Co víc, jejich popularita mnohonásobně vzrostla. Kapela, která se v průběhu let stala neústupnou institucí metalové ortodoxie a zárukou osvědčené kvality, započala svou dráhu na úsvitu osmdesátých let divokým metalovým albem „Show No Mercy“ (1983), které si plnými hrstmi bralo energii, neurvalost a obsesi v temných silách od VENOM a titánské kytarové postupy od JUDAS PRIEST. Zpětně můžeme říct, že šlo o zlomový bod ve vnímání heavy metalové hudby a počátek hnutí thrash – jakožto nového stylu libujícího si v zuřivé rychlosti, větší divokosti, ale také jak se později ukázalo v realistických tématech, oproštěných od komiksových heavy metalových póz (ale to až opravdu za pár let).

Album začíná velmi stylově – vysokorychlostní šlehou „Evil Has No Boundaries“ s úvodním nelidským výkřikem Toma Arayi a celé je doslova prošpikováno posedlostí v okultních tématech a nadpřirozených silách. Nachází se na něm mnoho klasických skladeb, které SLAYER hrají na koncertech až do dnešních dnů. Namátkou vzpomenu třeba „The Antichrist“, „Die By The Sword“ nebo „Black Magic“. Mými osobními favority jsou však stále dva nezapomenutelné zářezy „Fight ´Till Death“ a „Tormentor“. Tehdejší SLAYER ještě nebyli tou kapelou, jak ji známe dnes, takže o nějaké technické úrovni skladeb nemůže být řeč. Vše je podřízeno rychlosti a zvrácené melodice. Kytarový tandem Hannemann-King nás vytrvale zásobí kytarovými party poháněnými bicími salvami Davea Lombarda. A v neposlední řadě musím uznat, že zde zpívající baskytarista Tom Araya na to, že do svého příchodu k SLAYER v roce 1981 nikdy neslyšel o stylu hudby nazývaném heavy metal, řve opravdu kouzelně. 

SLAYER stvořili svůj plamenný debut z krve a ohně a stali se ve své době nejextrémnější metalovou skupinou na světě a velkým předobrazem stovkám následovníků. Po albu přišlo na řadu úspěšné mini „Haunting The Chapel“ (1984) a regulérní dvojka „Hell Awaits“ (1985), která ještě o něco přitlačila na pilu. Kapela se tak definitivně stala solí v očích všech amerických mravokárců, politických žvanilů i pánbíčkářů.