OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Že to ve svých hlavách asi nemají zcela v pořádku, dokázali tito fenomenální Francouzi již na nahrávkách „The Work Which Transforms God“ a EP „Thematic Emanation Of Archetypal Multiplicity“. Pakliže se však v minulých případech dalo hovořit o lehkém pomatení mysli, nyní si ani příliš netroufám pojmenovat to, co se v mozcích tvůrců aktuálně odehrává. Napadají mne jen tři možnosti: a) jsou to naprostí psychopati, b) berou značné množství drog (zajímalo by mne jakých…hehe), c) kombinace obou předchozích. Osobně bych se přikláněl spíše k tomu poslednímu, poněvadž to, co se odehrává na novince s názvem MoRT (aneb „Metamorphosis Of Realistic Theories“) totiž skutečně nemá obdoby.
Žánrově by se sice dílo stále ještě dalo zařadit (snad) do oblasti black metalu, ale již teď je asi jasné, že můžeme zapomenout na vytváření rádoby temné atmosféry a dementní proklamace zla, které tak mají v oblibě muzikanti, kteří stvoří něco smysluplného jen stěží. Naše trojice to nemá ani trochu zapotřebí – vyjadřovací prostředky, které používá, totiž hovoří zcela jasnou (?) řečí. Zkuste si představit totálně psychedelický black metal. Že vám to moc nejde? Pak si vyzkoušejte nějakou černě kovovou nahrávku rozsekat v mixéru na ty nejjemnější kousíčky, po jednom vytahujte a náhodně spojujte k sobě až vytvoříte značnou disharmonii. Už je vám to jasnější? Jestli ne, tak se někde zkuste seznámit s bubeníkem v pokročilém stádiu Parkinsonovy choroby a jeho naprosto nepřirozené a (alespoň zdánlivě) náhodné bublání bicích si nahrajte a přidejte k předešlému; to by vám snad k bližší představě již trochu pomoci mohlo. Následně si připočtěte někde v hloubi utopené žvatlání a skřehotání (aneb vokál člověka, který zcela zjevně není v úplné psychické pohodě) a zpomalujte až někam k doomovým hodnotám – výsledek by jakž takž mohl být podoben této desce.
Mohlo by se zdát, že jde o vcelku slušný blábol (jak ten můj, tak i ten, co vyplodili muzikanti), ale skutečně tomu tak není. Jen to chce trochu vyšší odolnost a oblibu ve všem neortodoxním a jiném. I pro mne, jakožto pro člověka, který má toto seskupení už pár let v oblibě, byla novinka poměrně slušným oříškem (ale překousnout se dá) a koneckonců také solidním překvapením. Soudě po poslechu předchozího EP, očekával jsem spíš příklon k ještě více ambientnějším / industriálnějším polohám, ale BLUT AUS NORD opět dokázali překvapit. Určité styčné momenty s dřívější tvorbou (zvláště se zmíněným EP) se sice na nahrávce nalézt dají, ale zase tak mnoho jich není; se znalostí předchozích desek se však ta čerstvá bude přeci jen poslouchat snadněji. Zatímco některé minulé nahrávky kapely by se daly označit za svým způsobem líbivé, tady čekejte naprostý opak. Něco tak odpudivého, zvláštního, naprosto šíleného a přitom jedinečného a hrozně lákavého jsem už pěkně dlouho neslyšel. A mám obavu, že určitou dobu zase neuslyším… Skvělá deska.
PS: Vzpomínáte si ještě na přenosné kazetové přehrávače, neboli walkmany? A pamatujete si, co se stalo, když byly baterie již téměř vybity? Jasně, přehrávání pásky bylo značně zpomaleno a výsledný zvuk byl dosti podivný… Tak přesně takhle zní aktuální nahrávka BLUT AUS NORD.
Fenomenální Francouzi opět vytvořili něco neočekávaného a jedinečného. Zkuste si představit totálně psychedelický black metal – rozsekejte kytarové linky na drobné kousíčky, náhodně pospojujte a k této disharmonii přidejte nepřirozený tepot bicích, v hloubi utopený vokál a kompletní výsledek značně zpomalte.
9 / 10
1. Chapter I
2. Chapter II
3. Chapter III
4. Chapter IV
5. Chapter V
6. Chapter VI
7. Chapter VII
8. Chapter VIII
Disharmonium - Undreamable Abysses (2022)
Hallucinogen (2019)
Deus Salutis Mea (2017)
Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry (2014)
777 - Cosmosophy (2012)
What Once Was... Liber II (EP) (2012)
777 - The Desanctification (2011)
777 - Sect(s) (2011)
What Once Was... Liber I (EP) (2010)
Memoria Vetusta II: Dialogue With The Stars (2009)
Dissociated Human Junction (split) (2007)
Odinist: The Destruction Of Reason By Illumination (2007)
MoRT (2006)
Thematic Emanation Of Archetypal Multiplicity (EP) (2005)
Decorporation... (split) (2004)
The Work Which Transforms God (2003)
The Mystical Beast Of Rebellion (2001)
Memoria Vetusta I: Fathers Of The Icy Age (1996)
Ultima Thulée (1995)
Jako obdivovatel fenomenální záležitosti „The Work Which Transforms God“ jsem byl novinkou zpočátku poněkud zklamán, neboť tato rezignuje na pestrost výrazu charakteristického pro jmenovanou řadovku a soustředí se na hypnotizaci posluchače skrze ono tajemně klikaté a charakteristicky nazvučené riffování. Jenže to se jí daří tak skvěle, že nakonec musím taky zvednout palec nahoru, byť si ani po x posleších nepamatuju jediný motiv.
nemoc
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.