Dnes již poměrně vyčerpaná vlna kapel, které našly nezdolné zapálení v exhumaci starých rockových legend, dostala s loňským debutovým albem australského tria WOLFMOTHER skutečnou sloní dávku energie. Nemyslím tím, že by tato partička měla nějakým způsobem kvalitativně vyvést stagnující žánr znovu na pravou stezku, ale její hra pro mne představuje určitý energetický prvek, který jsem u kapel okolo THE STROKES postrádal. Tato mladá formace se totiž neohlíží na své o něco starší soudruhy ve zbrani, ať už se rekrutují z americké nebo ostrovní provenience, nebo vykopávají své produkty z let sedmdesátých či osmdesátých, ale jede si svůj zdrcující rock ´n´ roll ovlivněný blues výhradně podle svého srdíčka. A to bije na poplach silně jako zvony prastarého chrámu v Salisbury. Tato poznámka o historickém městě, které leží na pahorkatině jižní části britských ostrovů, zde není umístěná náhodou, protože WOLFMOTHER ignorují všechny ty nedávno vylétnuvší THE STROKES, INTERPOL, THE WHITE STRIPES či dokonce FRANZ FERDINAND a míří přímo ke klasikům přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Však taky nepřeslechnutelné ovlivnění starou britskou školou, kterou představují LED ZEPPELIN, CREAM a THE WHO, může být dostatečným navigačním trojúhelníkem. Když k tomu připočteme primární dravost hry JIMMYHO HENDRIXE včetně občasného užití jistých halucinačních fází, máme co do činění s hrubými konturami mapy, v níž se trojice WOLFMOTHER nachází, kterou do detailu zná a miluje.

Zapálení pro rané LED ZEPPELIN (zhruba první čtyři alba) je u nich zřejmě hnacím motorem, protože právě jazyk této legendární formace je velmi blízký k vyjadřovacím schopnostem zakleté vlčí matky. Vůdčí osobností WOLFMOTHER je bezesporu kudrnatý zpívající kytarista Andrew Stockdale, který sice neoplývá takovým hráčským mistrovstvím jako druhdy Jimmy Page a už vůbec nezpívá tak přesvědčivě jako Robert Plant, avšak jeho hlas nepostrádá dravost a nezdolnou živočišnost srovnatelnou třeba s rozevlátým Jackem Whitem z THE WHITE STRIPES. Jeho kytarová hra je však doslova energickým buldozerem. Fascinuje mne upřímnost, s jakou jsou zde staromilsky hrané (avšak moderněji zvukově ošetřené) skladby předkládány. Hřmící riffy bourající zdi prastarých viktoriánských sídel, ne proto, aby na těchto pozemcích postavily nová, hypermoderní obchodní centra, ale jednoduše aby postavily nová viktoriánská sídla. Silnější první polovinu alba reprezentují dvě hitové vypalovačky  „Colossal“ a „Woman“, dále pak skladba se zajímavou psychedelickou fází uprostřed – „White Unicorn“, která je podporovaná zajímavými hammondy. Tato věc je pravděpodobně nejzdařilejší položkou kolekce, protože představuje WOLFMOTHER ve všech možných zde prezentovaných podobách. Svou dravou stránku kapela představuje v divokých jízdách „Pyramid“ a „Apple Tree“. Kdyby koncem šedesátých let existoval punk, zněl by asi nějak takhle. Při následné seanci „Joker And The Thief“ se podaří vyvolat ducha další historické legendy – THE WHO. Povedené je i country zakončení v podobě písně „Vagabond“, kterou by z počátku bylo možné brát i jako jakýsi tradicionál prvních irských přistěhovalců v Austrálii. To by se však tato píseň nesměla po chvíli vzedmout k dalšímu hřmotnému hardrockovému výkonu.

Určitě smysluplné album od kapely ctící tradice staré rockové školy. Ať WOLFMOTHER předkládají jakkoliv dlouho známé a osvědčené postupy z rockové historie, nikdy nepůsobí zastarale a nudně, protože jejich skladby zkrátka nepostrádají duši. Neříkám, že půjde o dlouhodobou záležitost, ale rozhodně se jedná o to nejzajímavější od vyznavačů rockové klasiky z „květinového období“, co bylo v posledních pěti letech vyprodukováno.