Když poslouchám nové album španělských NAHEMAH, připadám si jako na časové spirále. Je to už nějaký ten pátek, co mnohým kdysi doomovým kapelám začal být žánrový kabátek až příliš těsný. Metalová formulka se vyčerpala a hledat inspiraci bylo potřeba někde jinde. Vše však pokračovalo pomalu, pozvolna, od alba k albu, až se mnozí dopracovali k dnes toliko známé škatulce „post-doom“. Přesně podobné pocity mám totiž i z poslechu tohoto dílka, které jakoby zaspalo právě někde na začátku této cesty.

Abyste mě nechápali zle, tohle nehodlám adresovat jako výtku. Španělům totiž jejich aktuální hudební poloha celkem svědčí. Přestože se prozatím sveřepě drží doommetalových pravidel, jsou už nyní z jejich projevu cítit věci příští, které se (doufejme) naplno projeví až na dalších nahrávkách. Z uvedeného vyplývá, že NAHEMAH lze považovat za spolek nadějný, o čemž nás přesvědčuje svoji byť nepříliš originální, ale zdařilou variací na téma melancholický doom s rockovými prvky. Metalová složka jejich hudby je prozatím jasně dominující, čehož důkazem je hlavně hluboce posazený vokál Pabla Egida. Nicméně s každou další písní se opona nápadů a schopností skupiny oživit zažitá klišé poodkrývá více a více až v celé své kráse zazáří v kouzelné kompozici „Subterranean Airports“, která je pro mě spolu s následující „Phoenix“ osobně i jakýmsi znamením toho, kam by se NAHEMAH mohli a hlavně i měli v budoucnu ubírat.

Společným jmenovatelem všech skladeb je pak především silný důraz na melancholické a posmutnělé nálady, ke kterým si skupina houfně vypomáhá i zvukem hammodek a dalších klávesových nástrojů a nutno dodat, že výsledný dojem je vcelku přesvědčivý. Přesto však nelze opomenout fakt, že to celé až příliš připomíná Švédy KATATONIA a v některých momentech i jejich krajany OPETH. Z tohoto důvodu lze tedy NAHEMAH prozatím brát hlavně jako zdatné učedníky a jen čas ukáže, jestli tito budou schopni svoji učební látku i obohatit o vlastní poznatky a nápady. Jak jsem již předeslal v úvodu, „The Second Philosophy“ je pro kapelu hlavně prvním skutečně velkým vykročením směrem vpřed s poměrně silným vydavatelem za zády. Vykročením, které se nevyhnulo klopýtnutím v podobě několika dosti klišovitých motivů, ze kterých však místy výrazně prýští zajímavé nápady. Pokud se jich NAHEMAH bude dostávat v ještě větší míře ruku v ruce s odvahou experimentovat a hlavně nestát na místě, bude se na co těšit. O tom není pochyb.