OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už minulým albumom NOVEMBERS DOOM ukázali, že sa vydali na jednu z prešľapanejších ciest lesom smútku, smerujúcu k temnejším, drsnejším miestam. Každý by zrejme rád šiel do miest ešte neprebádaných, žiaľ už v úvode musím upozorniť, že tentokrát nebudeme poznávať nové, ale len objavovať staré. To ale nemusí byť nevyhnutne znamením sklamania.
Už úvodný zásek „Rain“ pomerne jednoznačne ukazuje, kde sa „Novella Reservoir“ nachádza. Začíname síce v podstate tam, kde sme na „Pale Haunt Departure“ skončili, no predsalen o kúsok ďalej. Ďalej hlavne v množstve energie a hutnosti, ktorá sa v deathových vlnách valí z reprákov. Nebyť jedného „opethovského“ (a to je jediný takýto bod na albume) „breaku“ v „Rain“, jednalo by sa temer o čistokrvný energický death metal. Táto ostrá hrana je síce hneď v nasledujúcej titulke „The Novella Reservoir“ použitím akustík jemne obrúsená, no celý materiál sa bez problémov dá označiť ako to najtvrdšie, čo sme od NOVEMBERS DOOM mali doposiaľ možnosť počuť. Hlavnými zjemňujúcimi prvkami sú len zasnené, na akustickom podklade postavené „Twilight Of Innocence“ a záverečná „Leaving This“. Inak materiál neprináša zásadné zmeny, melodické postupy a spôsob práce s náladami skladieb idú v najlepšej línii kapely. Jednotlivé tracky vlezú veľmi rýchlo do uší (tu spomeniem hitovky ako „Drown The Inland Mere“ alebo „The Voice Of Failure“), skladačka ostrých riffov s melodicky prespievanými časťami s občasnými výpadmi kláves i pomalšie ťažšie časti („They Were Left To Die“) fungujú bez chýb. Okrem toho je album na celej ploche ozdobený oproti minulosti väčším množstvom sól. Celému snaženiu takisto tradične dominuje Kuhrov zabijácky vokál, ktorý je popri všetkej svojej extrémnosti veľmi zrozumiteľný a úspešne si poradí so všetkými polohami vrátane melodického spevu. Aj v zostave sa dá všimnúť, že klávesy obsluhuje už len externý člen kapely, takže sú zastúpene v minimálnej podobe. O náboji a zaujímavosti skladieb, ktorá je podčiarknutá dotiahnutou produkciou a výborným zvukom, nemá zmysel polemizovať.
O čom má zmysel polemizovať je ale to, či toto všetko na dobrý album stačí. Podľa mňa na dobrý album rozhodne, ale nie na viac. K poctivo odvedenej a po všetkých stránkach dotiahnutej práci je predsalen v hudbe treba aj niečo špeciálne naviac. A to tu pri všetkých tých pozitívach absentuje.
Znova kvalitné dielko od NOVEMBERS DOOM, brúsiace viac do melodického deathu než doomu. Na kvalitu sme si však u tohto spolku už celkom zvykli a to býva občas zásadný problém. Chcelo by to nejaký čerstvý (severský - Reaper potvrdí) vietor, lebo už cítiť zatuchlinu. No aj to môže byť niekedy v poriadku.
7 / 10
Paul Kuhr
- vokály
Larry Roberts
- gitary
Vito Marchese
- gitary
Joe Nunez
- bicie, perkusie
Chris Djuricic
- basgitara
Hosť:
Ed "Shreddy" B
- klávesy
1. Rain
2. The Novella Reservoir
3. Drown The Inland Mere
4. Twilight Innocence
5. The Voice Of Failure
6. They Were Left To Die
7. Dominate The Human Strain
8. Leaving This
The Novella Reservoir (2007)
The Pale Haunt Departure (2005)
To Welcome The Fade (2002)
Amid Its Hallowed Mirth (reedice) (2001)
The Knowing (2000)
Of Sculptured Ivy And Stone Flowers (1999)
For Every Leaf That Falls (1997)
Amid Its Hallowed Mirth (1995)
Vydáno: 2007
Vydavatel: The End Records
Stopáž: 45:59
Produkce: Novembers Doom a Chris Djuricic
Trochu jsem se bál, že NOVEMBERS DOOM podlehnou trendu všeobecné droneizace a sludgecorovatění – rozhodně to byla jedna z cest, která se nabízela z propasti, v níž dlí doom metalová bestie. Trendové výlety jsou však filosofii listopadových náladotvůrců na hony vzdálené a zaplaťpánbůh za to. Nová fošna je tím nejenergitečtějším dílem co družina vedená Paulem Kuhrem vytvořila a vlila kořenům a základům stylu novou a čerstvou krev do žil. NOVEMBRS DOOM jako by se vraceli k absolutním počátkům doom metalu, který ve své podstatě vyrostl z deathového podhoubí. „The Novella Reservoir“ si v této situaci uchovává čerstvost, brutalitu, kovový říz i silný emotivní náboj, za což jim skládám poklonu. Samotnou kapitolou je jako vždy fenomenální zabarvení a čitelnost velkokapacitního hrdla pana Kuhra, které mu může závidět téměř každý deathový vokalista.
Hudební výraz NOVEMBERS DOOM je již pevně ukotven a v jejich tvorbě jde pouze o to, kolik dokáží vyprodukovat kvalitních a zajímavých skladeb. Těch skvělých momentů je možná o chlup méně než v minulosti. Ovšem mám na mysli chloupek z Mildovy vypracované hrudi. Tedy velmi tenký, jemný a pečlivě pěstěný. Tedy skoro nepatrný.
Sakra líbí
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.