Parta extrémních ztřeštěnců TWELVE GAUGE VALENTINE rozjela svoji kariéru burcujícím EP „Exclamationaire“, se kterým se nekompromisně vyřítila na hudební scénu v roce 2005. Nešlapaná směs uřvaného hardcoru prostoupeného i koketováním s ambiciózními mathcore vlivy byla startem přesvědčujícím o odhodlání přeskočit nováčkovské období a postavit se rovnou vedle uznávaných veličin. Hráčsky na to mají hoši s přehledem, instrumentální kreace jsou totiž nosným prvkem jejich divoké smrště, kterou není možno srovnávat s nikým menším než například s NORMA JEAN.

Vydáním plnohodnotného nosiče se však cosi změnilo, rozprostřeno do širšího časového pásma jako by se rozvolnilo i tempo a skupina částečně sklouzla i do melodičtějšího hardcoru. Tomu se přizpůsobila i zvuková stránka, která posouvá album k mnohem tradičnější poloze. Ne tolik ostře nazvučené kytary drhnou i typická „kila“ a nervózní roztříštěnost se z velké části ztrácí pod rouškou mnohem veseleji stavěných aranží a melodií. TWELVE GAUGE VALENTINE tak v plné nahotě odhalují svoji optimistickou povahu a s nebývalým přehledem kombinují instrumentální brejky s reminiscencemi na hardcore ale i metal klasiku. Hodně se tak posouvají do hudební blízkosti starších EVERY TIME I DIE, ke kterým se také hrdě hlásí. Mnohem úsměvněji pak ale působí svérázná selfpromotion založená na tom, že se TWELVE GAUGE VALENTINE nebojí přirovnávat svou hudbu i k AC/DC. To, že skupina ze zapadlého kouta Louisiany bere s nadhledem i svoji odtrženost od center hudebního dění dokumentují slova basáka Jonathon Coopera: „Nejde tu dělat pro zábavu nic jiného, kromě hraní hudby.“

„Shock Value“ však není jen nějaká přitroublá recese, je to album plné skutečné hudby, která se pouze nesnaží tvářit jako kdovíjaké umění, ale přirozenou formou prezentuje hudební vkus svých tvůrců. Jestliže „Exclamationaire“ působilo ambiciózním dojmem za extrémy se ženoucích instrumentalistů, „Shock Value“ je spíš odlehčenou zábavou. Přesto se tak docela neztrácí ani progresivní divokost, jen je posunuta do trochu konzervativnější polohy blížící se například kolegům CONVERGE. Konzervativností, snad až přílišnou, se pak vyznačuje i zvuková stránka, jíž by slušelo trochu více nabroušenosti a lepší ošetření vokálních partů, které především v melodičtějších polohách vyznívají občas poněkud nevýrazně. Album ztrácí průbojnost debutního EP, uřvaná divokost již nepůsobí tak dechberoucím dojmem a je nahrazena mnohem usedlejší formou. Ti, co hledají ambiciózní kreace, ať se tedy vrhnou na „Exclamationaire“, ostatním, kteří se rádi jen dobře pobaví při slušné hardcore palbě, by „Shock Value“ mělo chutnat.