BLACKFIELD je obraz světa v rozkladu, opadávající ruina harmonizujících ozev z byvších časů, melancholický žalozpěv za citovou krizi člověka i soumrak lidstva. BLACKFIELD je naléhavý a tklivý nářek. BLACKFIELD je svůdná plačka v šatech černých jako prázdná věčnost. BLACKFIELD je jedinečný projekt hyperaktivního hudebníka Stevea Wilsona (PORCUPINE TREE, NO-MAN) a kontroverzního izraelského muzikanta-mírového aktivisty Aviva Geffena.

Album se strohým podtitulem II pokračuje logicky v loudavých šlépějích předchozí řadovky, na které si Geffen s Wilsonem vyhradili teritorium a vybrousili výrazové prostředky. Subjektivně cítím, jako by se Dvojka ještě více ponořila do křehkosti, naléhavosti, bolestivé melancholie i zvládnutého kýče, jako by ještě více rozvedla typické wilsonovské harmonie (které masivně ovlivnily i OPETH) směrem k zranitelné a subtilní kráse. BLACKFIELD znovu užívají komornější aranže, ve kterých hraje hlavní roli klavír, vysoký křehký vokál a překrásné orchestrální party, které gradují jinak velice introvertně působící písně. Z konejšivých, a přesto duši jitřících kompozic sálá neobyčejná exprese atmosféry, síla melodických motivů, dokonale obroušené texty, které neupadají do osidel ornamentální metaforičnosti, ale spíš explicitně vyplakávají pocity deziluze, smutku, opuštěnosti, rozkladu. Ač prosté a prvoplánové, rozhodně nejsou trapné.

I gave you everything I could but you want the stars
Where is my love?
Endless fields of emptiness in my dark and wounded heart
Where is my love?

Vzdávám se zcela jakéhokoli nároku na objektivní zhodnocení, protože BLACKFIELD II je album výrazně založené na subjektivním dialogu a náladotvorné malbě. Našel bych na něm možné chyby, ale nevím, proč je hledat, když je mi v jeho společnosti tak příjemně smutno... Když vstoupíte polorozpadlou bránou černých polí, ocitáte se velmi osobním a podmračeném světě, v němž se současná melancholie prolíná s dozvuky let šedesátých, je v tom podivný post-hippie splín, marná touha po světě harmonickém, fungujícím... touha po nedosažitelném tříští melodie, dobarvuje atmosféru karmínem, propůjčuje některým písním („The End Of The World“, „Epidemic“) sílu až apokalyptického testamentu, který však zcela postrádá hysterii a flagelantské běsnění. BLACKFIELD jsou plačící básníci, kteří stojí v kouřících troskách vybuchlých autobusů, zádumčivě se vznášející nad ztichlými bojišti, nezvučně lamentují jako nehybné stíny ve vylidněných ulicí. Ve městě, kde zhasínají světla... aby se už nikdy nerozsvítila.

It´s the end of the world
The end of the world
It´s a prison for dreams and for hopes
And still we believe there is God
It´s the end of the world
The end of the world
We´re dead but pretend we´re alive
Full of ignorance, fools in disguise

Jak hodnotím předchozí nahrávku: Blackfield I  [8/10]