OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Neúprosný čas a jeho přirozené a neodmyslitelné spojení s veškerým lidským životem se staly námětem pátého řadového alba ANTHRAX a do jisté míry to bylo opravdu symbolické. Zhruba rok po jeho vydání totiž čas zasáhl i do dění v řadách skupiny, z nichž se po vydání „dlouhohrajícího“ EP „Attack Of The Killer B´s“ (které mimo jiné znamenalo také splnění posledního nutného závazku k firmě Island Records) poroučel zpěvák Joey Belladonna. Že se tak stalo pro jeho údajně nulový autorský přístup a odmítavý postoj k rapovému škádlení, kterým tehdy skupina proslula, už ovšem není tak důležité jako to, že tímto okamžikem skončila jedna ze dvou nejzásadnějších etap života ANTHRAX. Etapa zhruba šestiletá, plná toho nejkvalitnějšího thrash metalu made in New York s výrazným puncem originality navrch, a provázená úspěchem, jenž obletěl celičký svět.
Album „Persistence Of Time“ se tak vlastně stalo rozlučkovým, aniž se to ještě v době jeho vydání dalo vytušit. Přesto (nebo právě proto) však znamenalo loučení opravdu důstojné, plné výborného thrashe toho nejtěžšího kalibru, který jakoby oproti předcházejícím albům snad ještě více zhutněl a přitvrdil. ANTHRAX na něm kolem sebe kopali jako zběsilí, lhostejno zda zasáhnou toho nebo toho, kam nedosáhli, vrhali alespoň ošklivý pohled, a ještě jim u toho zbyl čas na nějakou tu srandičku. S Ianovým a Spitzovým kytarovým dvojzápřahem, až do zbláznění se znovu a znovu zadírajícím pod kůži, a Belladonnovým nezaměnitelným zpěvem ostatně ani moc prostoru na jiný „design“ neměli.
Divokou „mosh“ zápletku rozpoutala pěkně zostra úvodní (skoro titulní) skladba „Time“, v níž zcela jasně a hmatatelně zaznělo varování – ano, tady se bude hrát thrash, z nějž vám naskočí kopřivka a vy ucítíte, jak vám pod její tíhou odumírají jednotlivé kožní buňky. Benanteho bicí odsekávaly zdánlivě nekonečné a zároveň klouzavě kouskované riffy, do nichž se nakonec vložilo i šťavnaté sólo, a pomyslná bitva o nadčasovost se rozjela s plnou razancí. V „Blood“ jí k tomu vypomohlo i nesmělé přičichnutí k rapu, v „Keep It In The Family“ zase pomalá a přízemní příchuť, táhnoucí se celou skladbou přesně jako nejrůznější zvrácenosti důkladně utajovanými rodinnými tajemstvími. Přes poněkud skličující „In My World“ (na niž byl mimochodem natočen druhý videoklip alba, následující poněkud neučesanou podívanou „Got The Time“, kterou MTV po čtyřech týdnech raději stáhla z vysílání), nastavenou o velmi sugestivní refrén, jsme se pak znovu vrátili ke svižnějšímu tempu, jímž skladba „Gridlock“ jakoby zaháněla chmurnou náladu, kterou zde ANTHRAX opět nasadili. V tomto okamžiku už bylo zcela zřejmé, že poměrně temný odstín (a nejen v textech) coby jedno z poznávacích znamení tehdejší tvorby skupiny (nebudeme-li se samozřejmě bavit o EP „I´m The Man“ (1987) či „Penikufesin“ (1990)) bude přítomen i na „Persistence Of Time“ a nebude příliš šancí, jak se obejít bez něj. Respektive ty šance budou pouze dvě, a to jednak v důmyslně postavené instrumentálce „Intro To Reality“, a jednak v již zmiňované „Got The Time“, krátce střiženém a energií překypujícím punkovém občerstvení. Jinak to bude (a bylo) znovu jen o nefalšované thrashové urputnosti („Belly Of The Beast“), číhající za každou sekundou hracího času („H8red“) s neotřesitelnou touhou zatlačit vám hlavu do bláta („One Man Stands“) a ještě s ní pořádně zakroutit („Discharge“).
Když si pak ANTHRAX na podzim roku 1990 zahráli s IRON MAIDEN na jejich turné „No Prayer For The Road Tour“ a „Persistence Of Time“ bylo nominováno na cenu Grammy, byli už zase Scott Ian a spol. o nějaký ten pátek starší. Samozřejmě, vždyť běh času tohle album neovlivnilo a rozhodně ani ovlivnit nemohlo. Mohlo ale do jisté míry ovlivnit heavymetalové dějiny a k tomu také nakonec došlo. Neboť přestože v tomto směru výsadní postavení nemůže být upíráno veličinám „Spreading The Disease“ (1985) a „Among The Living“ (1987), na „Persistence Of Time“ nelze v téhle souvislosti zapomínat. Bylo totiž jednoduše plnohodnotným albem ANTHRAX se vším podstatným a už jen samotný ten fakt mu, čas nečas, vystavil poukázku na věčný pobyt v té nejexkluzivnější metalové společnosti.
Poctivými kroky thrashmetalových velikánů dokráčeli ANTHRAX až k albu „Persistence Of Time“ a tak jako do té doby téměř vždycky si na něm metalovou populaci znovu omotali kolem prstu.
Joey Belladonna
- zpěv
Scott Ian
- kytara
Dan Spitz
- kytara
Frank Bello
- baskytara
Charlie Benante
- bicí
1. Time
2. Blood
3. Keep It In The Family
4. In My World
5. Gridlock
6. Intro To Reality
7. Belly Of The Beast
8. Got The Time
9. H8 Red
10. One Man Stands
11. Discharge
For All Kings (2016)
Worship Music (2011)
Anthrology: No Hit Wonders (1985-1991) (DVD) (2005)
Alive 2 (live+DVD) (2005)
The Greater Of Two Evils (best of) (2004)
Music Of Mass Destruction (live+DVD) (2004)
We've Come For You All (2003)
Madhouse: The Very Best Of Anthrax (best of) (2001)
Return Of The Killer A's (best of) (1999)
Moshers 1986-1991 (best of) (1998)
Volume 8: The Threat Is Real (1998)
Stomp 442 (1995)
Live: The Island Years (live) (1994)
Sound Of White Noise (1993)
Attack Of The Killer B's (EP) (1991)
Persistence Of Time (1990)
Penikufesin (EP) (1989)
State Of Euphoria (1988)
I´m The Man (EP) (1987)
Among The Living (1987)
Spreading The Disease (1985)
Armed And Dangerous (EP) (1985)
Fistful Of Metal (1984)
Datum vydání: Úterý, 21. srpna 1990
Vydavatel: Island Records
Stopáž: 58:48
Produkce: ANTHRAX, Mark Dodson, Jon Zazula
Spolu s Among... najlepšie čo sa Anthrax s Belladonnom vytvorili!Dosť silné a dospelé album!!!
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.