50M ZNAK - Nadechnout se
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
I když pročesáme celé Spojené státy od Texasu až po Aljašku, jen těžko narazíme na větší deathmetalovou ikonu než jsou CANNIBAL CORPSE. Buffalští řezníci (omlouvám se za tu třeskutě provařenou formulaci, leč nelze jinak) se již dávno stali žánrovým symbolem, žijící legendou a nesmrtelnou klasikou staré školy, ke které vzhlíží, vzhlížely a troufám si konstatovat, že i nadále vzhlížet budou desítky a desítky následovníků. Permanentní pobyt v první linii však vykonal své, poslední odlesk starých časů se už dávno rozplynul nad floridskými slatiništi a euforické pocity z „The Bleeding“ a „Vile“ častokrát nahradila jen nepříjemná pachuť nenaplněných očekávání. Řečeno možná trochu drsně, leč jen těžko mi budete vyvracet tvrzení, že od pátého alba to jde s CANNIBAL CORPSE dolů vodou. Pravda, i tak se současná výkonnostní laťka kapely nenachází zrovna dvakrát nízko, ovšem nevěřím, že ještě někdy dosáhne takových výšin jako na kultovních záznamech z poloviny let devadesátých.
Předtím, než se podíváme do útrob jubilejní desáté studiové desky, mi ještě dovolte vysypat kypící popelník na hlavy několika redaktorů včetně té mé, neboť recenze „Kill“ měla být k dispozici k datu vydání a nikoliv bezmála rok po něm. I přes to ale můžeme dnešní posudek považovat za aktuální, protože už za několik hodin zamíří CANNIBAL CORPSE na shnilá prkna pražského Abatonu, kde vystoupí spolu s holandskými blastmasters DISAVOWED.
První věcí, která skalní fans americké modly dozajista zaskočí, je nezvykle pojatá obálka. K velkému překvapení se na titulní straně nevyjímá obludná malůvka z dílny Vincenta Lockeho, ale jen logo kapely a velký nápis „KILL“. Cenzoři tedy mohou spokojeně odložit lupy a CANNIBAL CORPSE zase nemusí narychlo slepovat nějaký ten náhradní a méně ofenzivní coverart. Grafickým designem však veškeré revoluční převraty končí, dále už se jede ve starých dobrých, leč místy už notně vyjetých kolejích. Nejprve ale budeme smekat klobouky, konkrétně pak před panem „Corpsegrinderem“ Fisherem, neb tento panáček s věčně zavilým výrazem ve tváři znovu vystřihl skutečně obdivuhodné vokální dřevorubectví. Nemám na mysli ani tak jeho intenzitu ale spíše jeho (ať to zní jakkoli paradoxně) „srozumitelnost“. Dokonce i v rychlejších skladbách jako je třeba otvírák „Time To Kill Is Now“ je možné Fisherův sick growl alespoň částečně „číst“, což u zpěváků brutal deathmetalových kapel není zrovna častým úkazem. Osobně nijak nerozděluji tvorbu CANNIBAL CORPSE na období „před Barnesem“ a „po Barnesovi“, obě etapy existence kapely mají něco do sebe, nicméně musím přiznat, že současné počínání George Fishera kvituji s čím dál tím větším potěšením (možná k tomu přispívá i otravné šaškování Chrise Barnese v řadách nesmírně slabých SIX FEET UNDER). Pozitivem „Kill“ je i Rutanova produkce (vida, že to jde Eriku, jak rád bys teď předělal „King Of All Kings“, co?) a již tradičně spolehlivé instrumentální i skladatelské schopnosti členů kapely.
„Kill“ mě sice uspokojilo o trochu více než jeho nevýrazný předchůdce „The Wretched Spawn“, nicméně s hostinou při příležitosti vydání „Vile“ nebo ještě lépe pak „The Bleeding“ se to opravdu srovnat nedá. CANNIBAL CORPSE jednoduše natočili vyšší standard, nic více ale ani nic méně. Za podobné výkyvy směrem nahoru buďme vděční, novinka buffalských vrahounů totiž daleko více baví, než nudí sterilním rutinérským defilé. A to u studiového záznamu s pořadovým číslem deset není zrovna obvyklý jev, co říkáte?
Nové album CANNIBAL CORPSE.
7 / 10
George "Corpsegrinder" Fisher
- zpěv
Rob Barrett
- kytara
Pat O'Brien
- kytara
Alex Webster
- baskytara
Paul Mazurkiewicz
- bicí
1. The Time To Kill Is Now
2. Make Them Suffer
3. Murder Worship
4. Necrosadistic Warning
5. Five Nails Through The Neck
6. Purification By Fire
7. Death Walking Terror
8. Barbaric Bludgeonings
9. The Discipline Of Revenge
10. Brain Removal Device
11. Maniacal
12. Submerged In Boiling Flesh
13. Infinite Misery
Violence Unimagined (2021)
Red Before Black (2017)
A Skeletal Domain (2014)
Torturing And Eviscerating Live (2013)
Make Them Suffer (Live) (SP) (2013)
Dead Human Collection: 25 Years Of Death Metal (2013)
Torture (2012)
Evisceration Plague (2009)
Kill (2006)
The Wretched Spawn (2004)
Worm Infested (MCD) (2002)
Gore Obsessed (2002)
Live Cannibalism (live) (2000)
Bloodthirst (1999)
Gallery Of Suicide (1998)
Vile (1996)
The Bleeding (1994)
Hammer Smashed Face (MCD) (1993)
Tomb Of The Mutilated (1992)
Butchered At Birth (1991)
Eaten Back To Life (1990)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Metal Blade Records
Stopáž: 40:23
Produkce: Erik Rutan
Studio: Mana Recording Studio (St. Petersburg, Florida)
Písať o novom albume CANNIBAL CORPSE je ako vyznávať originálnym spôsobom lásku žene, s ktorou žijete v 40-ročnom spokojnom partnerskom zväzku. Je naozaj nesmierne náročné napísať niečo nové, neopakovať sa. Propagačné materiály vydavateľstva to potvrdzujú - už takmer desať rokov trepú o zákaze hrania niektorých skladieb v Nemecku a Austrálii a o účinkovaní Kanibalov v Ace Venturovi. No proste zúfalstvo nad zúfalstvo.
Keď som pre rokmi robil rozhovory s Patom O´Brienom a Corpsegrinderom, netušil som, že ich "budeme stále rýchlejší, technickejší, brutálnejší a vydáme množstvo ďalších albumov" takto naberie na aktuálnosti.
"Kill" je výborná fošňa, o tom niet pochýb. CANNIBAL CORPSE na nej dovádzajú do extrému to, čo bolo už na doske "Bloodthirst" v podstate dokonalé - technický brutal death, ktorý poteší, ale znalca tvorby ani za máčny mak neprekvapí. Fakt by som chlapom doprial tradičný vzorec "experimentálny album a vzápätí návrat ku koreňom". Možno by to potrebovali.
V každom prípade ide pri "Kill" o kus poctivo odvedenej krvavej práce, o výsledkoch ktorej sa môže 90-tim percentám súčasnej scény stále iba snívať.
líbilo se, sypanica jako za mlada ;)
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.