Láska a smrt – okamžiky, které provází člověka po celý jeho život a v druhém případě tvoří jedinou jistotu, která jej odlišuje od bohů, jsou rovněž neméně častým prvkem, němž stojí mnohé mytologie, myšlenkové směry a v neposlední řadě umělecká díla. A ačkoliv ztvárnění těchto esenciálních témat v dnešní moderní a uspěchané době s mnohdy zúženým nazíráním spíše připomínají již mnohokrát vyluhovaný pytlík čaje, v případě amerického nonkonformisty Darrena Aronofskeho se netřeba obávat téhož, spíše lze s menším napětím očekávat ne zrovna obvyklý divácký zážitek, jak ostatně dokazují jeho předešlé filmy.

„Fontánu“ již od počátku provázely mnohé nesnáze, které nejenže takřka ukončily natáčení jednoho z nejzajímavějších filmových projektů posledních let, ale současně vedly k odchodu původních hlavních představitelů – Brada Pitta a Cate Blanchett. Náhrada v podobě Hugh Jackmana a Rachel Weisz je nicméně více než adekvátní a jejich výkon a přesvědčivě podaná intimita film výborně táhne. Pojetí snímku jako takové je ovšem opět značně neokázalé v duchu režisérovy předchozí tvorby, rozehrávaje tři paralelní příběhy: putování španělského dobyvatele Tomase do ruin mayské civilizace, který se pro svou královnu Isabel vydává hledat fontánu mládí, jež dle legendy nese dar života; bezvýchodné pátrání vědce Tommyho, který se urputně snaží nalézt lék na rakovinu pro svou ženu Izzy; hledání Tomase, poutníka vesmírem, jehož dlouholetá cesta ke skomírající hvězdě mu postupně otevírá oči a pomáhá pochopit koloběh života a smrti. Aronofsky hojně využívá nelineární způsob posouvání příběhu, přecházeje mezi jednotlivými dějovými ale i časovými rovinami, které často opakuje v odlišném kontextu a jejichž střípky se postupně zhmotňují v obraz, který ve výsledku symbolizuje duchovní vývoj hlavních aktérů a směřování k závěrečnému okamžiku prozření (právě tento princip často nechává vzpomenout na podobně laděný korejský snímek „2046“). Vzájemným propojením časových rovin, slovní či obrazovou symbolikou navíc navozuje přesvědčivý dojem jakési inkarnace jednotlivých postav, prvku, který je pojí i přes propast času a prostoru. Ve své základní podstatě je „Fontána“ především milostným příběhem, snahou muže udržet unikající život milované ženy, což neopomíná zdůraznit ani sám režisér, nicméně jeho originalita spočívá zejména v zasazení do širšího tematického rámce tvořeného promyšlenými odkazy na křesťanskou symboliku, východní moudrost či útržky mayské mytologie v podobě legendy o stromu života a pojmu smrti jako předpokladu nového stvoření. Právě mayský mýtus o prvním Otci, který vlastní dobrovolnou smrtí stvořil svět a z jehož těla vyrostl strom života, se prolíná všemi dílčími liniemi a v každé z nich nechává hlavní hrdiny nahlédnout na jiný, dříve skrytý aspekt tohoto mýtu. Dobyvatel Tomas tak nakonec objevuje bájný strom, vědec Tommy spolu se svou umírající ženou pozoruje mlhovinu Šibalba, mayské podsvětí vzniklé z hlavy prvího Otce, k němuž o několik století později v ekosférické kouli směřuje fraktálovými shluky vesmírného prachu cestoval Tom, aby svou smrtí, podobně jako první Otec, oživil to jemu nejdražší a dosáhl tak osvícení.

„Fontána“ není v pravém slova smyslu příliš dějová, těží ovšem z do detailu promyšleného scénáře, výtečného hereckého koncertu Rachel Weisz a Hugh Jackmana, jenž dotváří hluboké lyrické rozpětí filmu a neokázalé výtvarné stránky. Ostatně ta byla velmi svojská již v předchozích Aronofskeho snímcích, zdá se však, že ve „Fontáně“ zachází režisér mnohem dále a vizuální zpracování je důležitým nositelem sdělení více než kdy předtím. Potemnělá paleta kontrastní černi a ostrého zlata přechází do oslepujících světlých odstínů tak, jak se proměňuje duchovní cesta a pochopení zákonitostí světa hlavích hrdinů, neobvyklé úhly kamery snímají navlas stejné scény, které jsou pouze zasazeny do jiných časových rovin, shluky buněk pod mikroskopem a sníh prosvítající střešním oknem se mění ve zlatavé chuchvalce mlhovin, jimiž proplouvá cestovatel Tom. Minimum digitálních efektů vyvažuje poctivá řemeslná práce, která však ve výsledku navozuje mnohem přirozenější a organičtější dojem, zejména pak v působivých fraktálových krajinách vesmírných mlhovin, vytvořených makrofotografickými postupy, které vzbuzují sugestivně mrazivý pocit nekonečna.

Jestliže opět poněkud zavádějící upoutávky a relativně „hvězdné“ herecké obsazení dokázaly vytvořit iluzi nafouklé hollywoodské bubliny, plné výpravných efektů a okázalosti, opak je pravdou. Aronofsky stále zůstává spíše nezávislým tvůrcem, pro něhož je i nadále primárním cílem obsahové sdělení snímku (ostatně je až téměř k nevíře, co vše dokázal s pouhými třicetipěti miliony dolarů), které opět doprovází působivý hudební soundtrack dvorního skladatele Clinta Mansella za spoluúčasti irských MOGWAI. Ačkoliv téma smrti, zrození a lásky, která překračuje čas a prostor, je skutečně motivem dalo by se říci na denním pořádku, v Aronofskeho velmi svojském a lyricky křehkém ztvárnění nabývá právě oněch hlubších a poutavějších rozměrů, jež ho zbavují příchuti triviálnosti, nutí diváká přemýšlet a dodávají mu opět dojem toho, co nás přesahuje. Velmi svébytný a originální snímek, který stojí za více shlédnutí.

Flash trailer ČSFD