OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Norští FUNERAL rozhodně nepatří mezi příliš známá seskupení, ačkoliv na hudební scéně působí již od roku 1991 a dá se říci, že tehdy patřili k mezi průkopníky doommetalového žánru, resp. jeho dílčí škatulky nazývané funeral doom, a prvotní hudební počiny vydávali souběžně s dnes mnohem známějšími jmény, jakými jsou kupříkladu PARADISE LOST, MY DYING BRIDE či THEATRE OF TRAGEDY. Ostatně s posledně jmenovanými mají v průběhu doby leccos společného. V polovině 90. let minulého století se rovněž odklonili od obhroublejší hudební polohy a na desce „Tragedies“ paralelně představili dnes již takřka zprofanovaný model „kráska a zvíře“, za který výše zmínění domácí kolegové sklízí kredit dodnes.
Nicméně doba kráčí dál a tak jejich aktuální hudební pojetí žánru má s minulostí již velmi málo společného, možná nejen díky širokému spektru hudebníků, kteří kapelou prošli nebo v ní aktuálně působí (v kapele působí členové MYRKSKOG, ODIUM, DISIPLIN, 1349 nebo MINAS TIRITH). „From These Wounds“ je nicméně v mnoha ohledech v podstatě velmi tradiční doommetalovou nahrávkou, která má svým výrazem nejblíže k současným NOVEMBERS DOOM (postrádá však jejich agresivitu a deathmetalové prvky), finskému projektu DOOM:VS či méně uhlazené verzi SWALLOW THE SUN. Již od prvních tónů je však patrné, že i tak si kráčí svou cestou; nikam se násilně netlačí a nesnaží se upoutat pozornost hraným, patetickým smutněním, ale dokáže naopak budovat nevtíravou melancholickou atmosféru, která pevně stojí na hutných, takřka těžkotonážních kytarových stěnách, jež vyplňují celý dostupný prostor. FUNERAL neomílají jeden rif stále dokola, ani se neoddávají extrémně pomalému rytmu. Stojí někde uprostřed – dokáží kouzlit variabilní a příjemně se poslouchající melodie a rify s patřičnou instrumentální zdatností, tu a tam ozvláštnit skladbu dechovým či smyčcovým nástrojem a jednotlivé kompozice vůbec hezky strukturovat. V případě vokálů zcela rezignují na standardní hrdelní řev a čistý projev Frodeho Forsma k hudbě výtečně sedí, zvláště pak tehdy, line-li se z jeho úst rodná Norština.
Paradoxně vzhledem ke svému jménu se FUNERAL úspěšně vyhýbají zažitým žánrovým stereotypům a aktuální deska tak skutečně působí velmi přirozeným a nenásilným dojmem. I když nelze tvrdit, že by se v rámci žánru jednalo o přelomovou záležitost, je „From These Wounds“ poctivě a na úrovni odvedenou nahrávkou, jejíž tvar rovněž odráží i vyzrálost a určitý odstup hudebníků, který ústí v kompaktnost materiálu a vkusné podání. A to se počítá.
Příjemná doommetalová nahrávka, která sice nikterak nepřekvapí, nabízí však neortodoxní pohled na daný žánr a obsahovým i formálním provedením se může směle rovnat aktuálním deskám NOVEMBERS DOOM či SWALLOW THE SUN.
7,5 / 10
Frode Forsmo
- vokály, baskytara
Kjetil Ottersen
- kytary
Mats Lerberg
- kytary, vokály
Anders Eek
- bicí
1. This Barren Skin
2. From These Wounds
3. The Architecture Of Loss
4. Red Moon
5. Vagrant God
6. Pendulum
7. Saturn
From These Wounds (2007)
In Fields Of Pestilential Grief (2002)
The Passion Play (demo) (1999)
To Mourn Is A Virtue (demo) (1997)
Tragedies (1995)
Beyond All Sunsets (demo) (1994)
Tristesse (demo) (1993)
Chce sa mi plakat a to je pri tomto albume správne
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.