OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Před čtyřmi lety se takříkajíc odnikud vynořila nenápadná nahrávka finské družiny FARMAKON a název kapely mohl mnohé zmást se stejnojmenným dílem trpitelů SKEPTICISM. Na debut velmi přesvědčivě a na úrovni provedená deska, která s poměrně neortodoxním přístupem nabídla mix technických deathmetalových eskapád s náladami a postupy ve stylu OPETH a poněkud atypickými funkovými a latino vsuvkami.
Aktuální novinku dělí od prvotiny poměrně dlouhá doba, během níž došlo také k personálním změnám a tak nemalé očekávání dalšího zajímavého hudebního vývoje kapely je více než nasnadě. A lze skutečně potvrdit, že očekávání byla do ručité míry naplněna. FARMAKON rozhodně nepatří mezi ty kapely, které by na každé další desce od základů přehodnocovaly svůj výraz a tak se na první pohled může zdát, že se mnoho nezměnilo – takřka ve všech směrech opět precizně provedená a velmi variabilní hudba, prezentovaná na patřičné instrumentální úrovni, velmi podobného ražení jako na debutu „A Warm Glimpse“. Při bližším pohledu ovšem Finové ušli přeci jen nemalý kus cesty – někdejší lehkou naivitu nahradila zkušenost, skladby jsou aranžérsky mnohem bohatší a podstatně více strukturované včetně průraznějšího a čistšího zvuku. FARMAKON i nadále jakoby nahodile těkají od jednoho motivu ke druhému, po hlavě se pouští od krkolomných eskapád, které zcela přesahují úroveň debutu, zároveň je ovšem vidět, že se nejedná o samoúčelnou technickou sebestřednost, vše má své místo a především logiku. FARMAKON podstatně přitvrdili a za některé figury by se nemusela stydět leckterá čistě deathmetalová sebranka. To vše na druhé straně opět vyvažují příjemnou melodikou a mnohdy takřka rockovými polohami s vlivy 70. let, jindy si nečekaně vystřihnou letmou funkovou pasáž či latino melodii, která jakoby vypadla z oka Santanovi („Recondite“, výborná rocková gradace v „Helpless“), aby z nenadání opět nasadili krkolomné střídání rifů a splašený rytmus. A ačkoliv se dříve tolik markatní vliv OPETH zcela nevytratil, přeci jen již tolik nevystupuje a nechává vyniknout zajímavějším prvkům, které staví spíše na kytarové práci než na budování přímočaré atmosféry. Drobným experimentem je i začlenění jazzové trubky, jež freneticky pohání masivní kytarovou stěnu ve skladbě „Recondite“ a nutně vám připomene EPHEL DUATH na albu „The Painter‘s Palette”. Příjemně rozvláčnou a na ploše celého alba ojedinělou polohu naopak kapela představuje v závěrečné instrumentální "The Mentally Disabled And The Artist".
FARMAKON jsou skutečně talentovanou kapelou, která má umu a nápadů na rozdávání a dokáže toho náležitě využít. I přes preciznost a samozřejmou úroveň provedení se mně však stále zdá, že Finové i nadále spíše hledají onu správnou polohu, výraz, který by ve zkratce nechal vyniknout jejich hudebním nápadům, vtisknul celému snažení jednolitý rámec. Z mého pohledu je tak „Robin“ směsicí výborných nápadů sestavených do funkčních a živelných skladeb, které ovšem tu a tam poněkud těkají a postrádají onen nesnadno vyjádřitelný jednotící prvek. Na druhé straně se však zdá, že učňovská léta mají FARMAKON úspěšně za sebou a budoucnost vypadá růžově.
Finové potrvdili, že jejich někdejší debut nebyl pohým mluvením do větru. Technicky a instrumentálně přesvědčivá deska, která po svém snoubí ty progresivnější prvky death metalu s rockem, s občasnými náladami ve stylu OPETH či letmými funky a latino vsuvkami. FARMAKON si dokáží vyhrát a aktuální deska "Robin" jen dokazuje, že fantazie a rovněž zručnost kapele skutečně neschází.
8 / 10
Marko Eskola
- baskytara, vokály
Toni Salminen
- kytary, vokály
Lassi Paunonen
- kytary
Matti Auerkallio
- bicí
1. Time-tables
2. Coma September
3. Sixty-nine
4. Faint Light
5. Recondite
6. Wings
7. A Temporary Death
8. Helpless
9. Monster
10. The Mentally Disabled And The Artist
FARMAKON své inspirace u severských kolegů OPETH nijak nekamuflují, přesto se jejich pojetí vyznačuje snad ještě větší invencí a funkčním pohráváním si s náladami. Různorodé uvolňující pasáže a hravé melodické formy jen zdůrazňují silové až deathové motivy tvořící základ. Celkově působí FARMAKON na svém druhém albu mnohem vyzráleji a i přirozeněji.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.