OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Album, pri počúvaní ktorého máte chuť niekoho zabiť. Skvelá a výstižná charakteristika v podaní Marilyna Mansona. Veru, SLAYER to do nás v máji 1996 napálili nečakaným, vskutku impozantným spôsobom. Pôvodný zámer vydať album coververzií od interpretov, ktorí ovplyvnili hudobné myslenie pánov z kalifornskej thrashovej legendy (DEEP PURPLE, UFO, JUDAS PRIEST či dokonca THE DOORS) sa nenaplnil, svetlo sveta uzrela polhodina špinavého punkového výplachu.
Počiatky tvorby SLAYER sa dajú stručne charakterizovať ako VENOM nakopnutý rýchlosťou JUDAS PRIEST a nadopovaný energiou punkových a hardcorových kapiel zo začiatku osemdesiatych rokov. „Undisputed Attitude“ je práve o tejto energii. Rovnako tak o spomínaní - v podaní SLAYER pravdaže ani náhodou nie nostalgickom či zasnenom. Dve energické vypaľovačky zo zaprášenej zásuvky gitaristu Jeffa Hannemana obklopené takmer zabudnutou klasikou od kapiel ako MINOR THREAT, VERBAL ABUSE, D.R.I., T.S.O.L., alebo (dnes veľký návrat sláviacich) THE STOOGES v šokujúcom zvukovom obale (riadne prašivé gitary, Bostaphove precízne „škopky“ a hlavne Arayov nervydrásajúci vokál kopú riť vo výskoku!) – „Undisputed Attitude“ je pre množstvo thrashmetalových ultrafans dodnes ťažko prehltnuteľná pilulka. Viacerí tento album označujú dokonca za omyl v diskografii SLAYER. Koľko ľudí, toľko chutí. Pravdou však zostáva, že kto chce počuť metal, môže si pokojne pustiť až poslednú, na európskej verzii (obohatenej o výborný kúsok „Sick Boy“ od G.B.H.) pätnástu skladbu „Gemini“, ktorá je výstižným dokumentom doby – jednoducho a jasne SLAYER v období medzi „Divine Intervention“ a „Diabolus In Musica“. Solídny kúsok, no rozhodne žiadny majstrovský zárez.
Starý HC a punk v podaní riadne nahnevaných tridsiatnikov. Jedna zvrátená hitovica za druhou. Parádna „Guilty Of Being White“ vedľa ešte lepších „I Hate You“ (zvečnenej aj v perfektnom videoklipe), „Mr. Freeze“, „Violent Pacification“, „Richard Hung Himself“ a samozrejme iggyovky s typicky slayerovsky zmeneným názvom „I´m Gonna Be Your God“. Omyl v diskografii? Ani náhodou. Skôr vzácny kúsok v natrieskanej šperkovnici, ktorý dokážu oceniť najmä skutoční znalci.
Prudký punkový kopanec do zadku všetkým natvrdnutým thrasherom!
Tom Araya
- spev, basgitara
Jeff Hanneman
- gitara
Kerry King
- gitara
Paul Bostaph
- bicie
1. Disintegration/Free Money
2. Verbal Abuse/Leeches
3. Abolish Government/Superficial Love
4. Can´t Stand You
5. Ddamm
6. Guilty Of Being White
7. I Hate You
8. Filler/I Don´t Want To Hear It
9. Spiritual Law
10. Sick Boy
11. Mr. Freeze
12. Violent Pacification
13. Richard Hung Himself
14. I´m Gonna Be Your God
15. Gemini
Repentless (2015)
World Painted Blood (2009)
Christ Illusion (2006)
Still Reigning (DVD) (2004)
Soundtrack To The Apocalypse (2003)
War At The Warfield (DVD) (2003)
God Hates Us All (2001)
Diabolus In Musica (1998)
Undisputed Attitude (1996)
Divine Intervention (1994)
Decade of Aggression(Live) (1991)
Season In The Abyss (1990)
South Of Heaven (1988)
Reign In Blood (1986)
Hell Awaits (1985)
Live Undead (Live) (1985)
Haunting The Chapel (EP) (1984)
Show No Mercy (1983)
Datum vydání: Úterý, 28. května 1996
Vydavatel: American Recordings
Stopáž: 35:14
Produkce: SLAYER & Dave Sardy
Studio: Capital Studios, Los Angeles
Hodně těžké hodnocení. Tohle album je opravdu specialitka a jako takové ho i beru. P.S. I když ta energie je přímo neskutečná...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.