OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Asi nejsem sám, kdo nemá příliš v oblibě pondělí. Povětšinou den plný špatné nálady a stresu se však občas dočká i příjemného zakončení. Tohle platilo i první pondělí letošního dubna, kdy do Prahy zavítala dvojice amerických vyslanců post rocku – žánru, jehož existence se sice datuje už od počátku poslední dekády druhého milénia, ale velikou popularitu zažívajícího až v posledních několika měsících. Tak akurátně zaplněná a čerstvě zrekonstruovaná (kvůli snížení hladiny hluku bylo nutné snížit stropy a zvednout podlahu) strahovská Sedmička krátce před osmou hodinou přivítala první vystupující.
OSTINATO z Virginie se ve svém setu logicky opírali hlavně o kompozice z nedávno vyšlé desky „Chasing The Form“. Melancholií a příjemnou atmosférou prostoupená hudba se ihned dostávala pod kůži. Delší a pestré skladby se tak stávaly vítaným prostředkem k rozjímání. Zvuk byl toho večera očividně nastaven na performanci ryze instrumentální muziky, což se projevilo během několika málo momentů, kdy do hudby OSTINATO vstupuje i prvek v podobě vokálů. Tyto ač už samy o sobě poměrně nenápadné a intimní tak zanikaly ve zvuku ostatních nástrojů. Těm sice vévodila hlavně náladotvorná kytara, ovšem velmi výrazným prvkem budujícím atmosféru jednotlivých skladeb byly hlavně housle, které obsluhovala jediná příslušnice něžného pohlaví v sestavě kapely. Naproti studiové podobě na mě OSTINATO působili mnohem živelnějším a výraznějším projevem, byť k jejich poslední desce chovám větší než malou náklonnost.
Ovšem to samé se dá prohlásit i o jejich spolucestujících MASERATI. Aktuální nahrávka „Inventions For The New Season“ uklidňuje až příjemně uspává svojí repetitivností, aby ty samé skladby v živém provedení vyzněly jako plnotučná energeticky bohatá pochutina. Monotónní rytmy spíše než k zasněnému klimbání sváděly k neposednému pohybu a i kytary se místo šeptání odhodlaly k poněkud hlasitějšímu projevu. První dvě skladby z poslední desky – „Inventions“ a „12/16“ zahrané ve stejném pořadí tak dokonale vyvedly z očekávání komornějšího koncertního zážitku. Musím se přiznat, že jsem byl velmi příjemně překvapen živým provedením MASERATI nepostrádajícím živelnost i nasazení. Ona monotónnost, která je jim některými vytýkána a jinými zase velebena, tak dostala překvapivý taneční nádech. Co se týče repertoáru, tak se taktéž hrálo převážně z aktuální desky, vyjma menšího vzpomínání v podobě dvou skladeb, z nichž jedna zazněla v rámci přídavku. Ten skončil pár minut před desátou hodinou a navzdory tomu, že nikdo z přítomných by se v případě pokračování koncertu nezlobil, bylo nutné dodržet nové nařízení týkající se hodiny ukončení koncertů na Sedmičce.
Příjemný večer ve společnosti dvou kvalitních kapel. Těšme se na další takové!
MASERATI i OSTINATO předvedli skutečně příjemný set a jejich studiová tvorba nabyla v živém provedení dalších jemných nuancí. OSTINATO působili proti albové podobě mnohem barevněji, podstatně upustili od určité "sešněrovanosti" a z jejich projevu sálala intenzita. Hypnoticky rytmická hudba MASERATI skutečně působí velmi tanečně, což potvrdily i ohlasy účastníků koncertu. Skladby z poslední řadovky však kapela naživo předvedla v podstatně hutnějším zvukovém provedení, pohrávaje si takřka s nekončícími repetitivními smyčkami, které se hezky přelévaly do distorzní stěny vyplňující celou plochu klubu.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.