OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Advent... zvláštní to název pro metalovou desku, není-liž pravda? Dvojice varšavských kamarádů se pokusila si tuto „neortodoxnost“ ospravedlnit osmičkou skladeb, nesoucích se v jádru v death/black/doomovém duchu s jistým nádechem atmosféričnosti. Melodické vsuvky za účasti kláves a brnkačky s akustickým vyzněním jsou vpěchovány mezi přímočaré a popravdě řečeno ani příliš instrumentálně pestré, ani příliš originální náklepové pasáže, „atmosférizované“ opět „mocnými stěnami“ kláves. Ostřejší zvuk kytar posouvá tyhle dubnově zamlžené poutníky do neznáma spíše někam do černějších metalových stok. V bookletu se objevuje zmínka, že na otloukací bedýnky igrá jeden z bratrů z mokré polské metropole jménem Jan. Celkové vyznění nahrávky a sterilnost zvuku bicích linek mě však těžko přesvědčuje o tom, že toto jsou „pouze“ triggerované bicí. Zní to spíš jako automat, ačkoli se tím duo oficiálně nechlubí a některé pasáže se tváří „živě“. Strunné nástroje a klapky si vzal na starost druhý podařený kumpán s typicky polským jménem Jerzy. Takže se jedná projekt. April Ethereal nejsou sice ničím převratným, ale taky to není nějaký průšvih. Pánové sázejí na tradiční postupy, mohutné a rádoby epicky působící stěny po tišších pasážích a prostě na záležitosti, které se tak dobře vyjímají v součinnosti s mysticky a mrazivě působícími texty v duchu sloganů „poslední záblesk v jejích očích“, „první krok do neznáma“, „její tichý ranní pláč“ či pár popěvků o umírání jako Epilogue nebo Truth... Naštěstí se Advent Ethereal podařilo vyhnout zcela primitivním klišé, a tak jejich texty pozvedají celou záležitost o kus výš, a to i přesto, že se opět jedná o překlady z polských „originálů“. Na obalu se skví poněkud rozpitý obrázek, zachycující anticky pojatou sochu ženské postavy v dlouhém hábitu, jíž není vidět do obličeje – podobně rozpitě a nejednoznačně na vás zapůsobí i tahle deska. Nenechte se však zmást „doomově“ sladkým logem – povětšinou se i přes všechnu snahu o atmosféřičnost a snahu o barevnost jedná o sice melodickou, ale ostřejší záležitost.
7 / 10
1. Her Silent Cry At Dawn
2. The First Step Into The Unknown
3. Departure
4. The Repose
5. Hologram
6. The Last Glance Into Her Eyes
7. Truth
8. Epilogue
Advent (2001)
LEON - Silva (demo CD/MC) (1999)
LEON - Leviathan (demo CD/MC) (1999)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.