Další z představitelů dnes již značně fádní vlny new-metalových obrozenců slyší na jméno BENEATH THE SKY. Vydavatelství Victory se zkrátka snaží vytěžit maximum z trendu, na jehož nastartování se právě oni podíleli. Avšak zatímco před lety působily podobně zaměřené skupiny svěžím dojmem a například takoví ATREYU vyvstali jako Fénix z popela klasického metalu, dnes je v přehršli navzájem si podobných nahrávek složité najít něco zajímavějšího. Do stereotypu se uzavřeli mnozí klasici této vlny, nevyjímaje ani zmíněné ATREYU nebo třeba SHADOWS FALL, a invence povětšinou chybí i nově se objevujícím tvářím. BENEATH THE SKY nejsou výjimkou, snad se trochu vyčleňují díky skutečnosti, že zanedbávají jinak běžnou metalcorovou složku a veselejší vstupy melodických refrénů zůstávají pouze v rovině zpestřující, na druhé straně však nastavená fasáda thrash-deathově agresivní hudby působí do značné míry jako póza. Moderně řezavý zvuk je pak to hlavní, co dává albu „What Demons Do To Saints“ průbojnost, avšak zařazuje skupinu do neosobního davu jednolité produkce, kterou Victory chrlí do světa jako na běžícím pásu.

BENEATH THE SKY jsou hudebními „tvrďáky“, kteří jako by si paradoxně osvojovali image současné emo generace. Texty, ze kterých stříká snaha ukázat světu drsnou tvář, korespondují s hudbou laděnou do poloh více agresivních než u zmíněných ATREYU a SHADOWS FALL. Hned úvodní „Goodfellas“ jde například až do výrazu blízkého takovým GOD DETHRONED, zcela však postrádá svěžest, tempo působí poněkud utahaně a skupina tím nasazuje až křečovitě sveřepý výraz, který působí parodicky v kontextu s podmalovanýma očima, které na nás koukají z fotek. V následných skladbách pak BENEATH THE SKY v plné nahotě odkrývají kořeny, ze kterých new-metalová generace čerpá a dobrý dojem třeba z povedenější a svižně odsýpající „Glamour Of Corruption“ může někomu pokazit přílišná podobnost s někdejší vlnou švédských melody deathových kapel typu SACRILEGE. Do této polohy se skladby dostávají poměrně často a mnohé fragmenty („For Each Remembered Name“ nebo „Our Last Road“) připomenou i debut „Tortura Insomniae“ od dalších Švédů EBONY TEARS. Ono to ve své podstatě slušně funguje, nechybí ani jistá pestrost, kterou zajišťují vstupy melodického vokálu, který jediný odkazuje i na zdroje v metalcore substylu. Vokální složka je asi to hlavní, co trošku vyčleňuje skupinu z oné současné americké (čti z Evropy minulých desetiletí vykradené) produkce, neboť až blackově skřehotavé polohy nepokrytě poukazují na zmíněnou švédskou školu.

„What Demons Do To Saints“ je tuctovým dílem, při jehož poslechu si sice budou mnozí příznivci tvrdé hudby spokojeně podupávat, ale posléze si jen těžko vzpomenou na nějaký opravdu výrazný moment, který by se vryl do mozkových závitů. Trvanlivost je přesně taková, jaká se dá čekat od papundeklové krabičky, která je (levně) hezounká když ji vezmete poprvé do ruky, ale pokud ji budete příliš často žmoulat v dlaních, stane se z ní odřená a pokroucená hrstka třepícího se papíru, kterou vám zabrání hodit do kontejneru snad jedině nostalgie nebo fanatická sběratelská vášeň.

CD k recenzi poskytli Day After records