Neosobní zamlženost současného světa hraje na struny depresí. Tváře konformního davu a svíravý pocit příslušnosti ke stádu. Nejistý pocit vlastní výjimečnosti dostává na frak, když je lisován v přeplněných prostředcích hromadné dopravy. A podvědomí křičí po úniku. A únik se nabízí ve zdánlivě alternativní kultuře. Jenže kdo si uvědomí, jak je to malicherné, když potřebujeme hledat vlastní výjimečnost mimo své já. Zase jen přijímáme cizí pravidla, zařazujeme se jen někam jinam, někam, kde si budeme připadat zajímavější, než ve skutečnosti jsme, někam, kde se budeme cítit víc než stádo. A přitom jen krademe, krademe názory, které prezentují naše vzory, krademe emoce, které se někdo jiný nebojí vrhnout do světa, krademe výjimečnost, které se nám nedostává. Ale hlavně že máme možnost šířit do světa své "zasvěcené" názory. Ani já nejsem lepší, takže jeden takový názor vám nabídnu, pohled na post-rock, na styl, který se zrodil jako ostrůvek přívětivé instrumentální pohody. Snad i díky úspěchu islandských SIGUR RÓS se na něj v dnešní době nabalilo až nevídané množství interpretů a posluchačů. Co se nám to stalo? Vyrostl nám dav. A zase klušeme, jen nám to nepřipadá tak hloupé, protože tenhle náš dav se přece skládá ze samých cool lidiček. Pche. Pokud jste se k této hudbě dostali proto, že vás skutečně oslovuje, že ve vás její náladové zvukomalby burcují emoce a vytvářejí slastný pocit být sami sebou, pak vás můj lehce provokativní úvod musí nechat chladnými. Pokud vás to naštvalo, pak potrefená husa.

Instrumentální hrátky 65DAYSOFSTATIC by se daly označit za jednu z jistot, které post-rockový svět nabízí. Skupina funguje na špici tohoto trendu už dost dlouho, takže zkušeností má na rozdávání, navíc se nikterak násilně netlačí do popředí a tak se v jejich případě jako prioritní cíl snažení jeví hudba samotná, což nemusí být vždy samozřejmostí. "The Destruction of Small Ideas" nabízí onu tvář, která je po kompoziční stránce osekaná až na kost, oprostěná od vokální složky a vystavěná s důrazem na každý jednotlivý tón. I díky tomuto aranžerskému přístupu získávají jednotlivé harmonie silně dráždivou auru, která povyšuje ony až triviální motivy na jedinečným způsobem interpretované hudební experimenty. Prvotní pocit z alba je až jakási rozplizlost, kdy jako by chyběly působivé pocitové pasáže, které nabízela minulá deska. Na druhé stravě si však skupina mnohem více pohrává s aranžemi, rozvíjí, vibruje a obměňuje, a dosahuje tak hudby, která časem neupadá do oposlouchané prvoplánovitosti. Dostáváme ale i porci, která je zabalená do okoralé slupky a neklouže tak snadno do krku.

65DAYSOFSTATIC vždy zdobila svébytnost jejich hudební výpovědi, která se plně podřizovala náladovému kontextu. Ať už se na nás ze skladeb těchto zasloužilých stylových propagátorů valily těžké kytarové distorze nebo jemné akustické hrátky, vždy se jednalo o silně pocitovou záležitost. 65DAYSOFSTATIC se navíc dařilo neuzavírat svoji hudbu do stereotypů a vyhnout se ukňourané rozpatlanosti i přespřílišné bolestné plačtivosti. Duše výborného minulého alba "One Time For All Time" se reinkarnuje i v novinkovém "The Destruction of Small Ideas", přesto se cosi změnilo, působivá síla navrstvených a převalujících se motivů tak nějak vychladla, slyším je, vnímám, jsem schopen vstřebat, ale stejně rychle jako mě zasahují i odcházejí a nezanechávají onen opojný pocit spokojené letargie, která se dostavuje při poslechu minulého alba. Snad je to i přesyceností post-rockem, snad je to vyčerpaností samotných 65DAYSOFSTATIC, kteří na "The Destruction of Small Ideas" jako by nabízeli "jen" další variaci vlastní jedinečnosti, která je tentokrát příjemná a funkční, nikoli však odzbrojujícím způsobem kouzelná.