OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když se na jaře roku 2005 po sedmi letech další řadovkou připomenuli newyorští UNSANE, dalo se předpokládat, že nepůjde pouze o jednu nahrávku. „Blood Run“ tak představoval vskutku čerstvou dávku noise rockového hemoglobinu a dva roky poté je tohle neúnavné trio zpět. Co si budeme povídat, těžko po nich chtít, že se nějak změní, a tak zasvěcené nijak nepřekvapí už jen pohled na opět vskutku až s morbidním citem pro detail vyvedený obal nového alba „Visqueen“, opět s forenzní tematikou.
Na to, že se minimum změn odehrálo i v hudebním směřování kapely, můžete klidně vzít jed a vězte, že je to možná ta poslední věc, která by se UNSANE dala vyčítat. Chuť a entuziasmus, s jakým nám nedočkavým posluchačům předkládají své chorobné hudební myšlenky, by jim mohl závidět leckterý mladší kolega. Riffy opět ostré jak skalpel se okamžitě vrývají pod kůži a již tradičně expresivní vokál Chrise Spencera opět zvráceně příjemným způsobem naleptává naše nervové systémy. Oproti minulosti však kapela přeci jen trošičku slevila ze svého až zničujícího nasazení a nové skladby tak disponují poněkud uvolněnější atmosférou. Stále to však stačí na to, aby se UNSANE dali považovat za dostatečně extrémní rockovou kapelu, na to, aby konzumenta mainstreamových žánrových nahrávek spolehlivě znechutili. Jejich nepředstírané rock and rollové cítění, pravda obalené do poněkud obhroublejší produkce, je v roce 2007 pro vyznavače špinavého newyorského zvuku chutnou laskominkou. Navíc i přes fakt, že se UNSANE v zásadě hudebně příliš nevyvíjejí, je jejich hudba prosta jakéhokoliv sebevykrádání, natož hluchých a nudných míst. A to říkám i navzdory tomu, že v některých skladbách, jako například ve svižné „This Stops At The River“, přeci jen trošičku zapátrají ve vlastní minulosti, nicméně stále to díky kvalitě provedení není žádný důvod k panice.
Tahle vypečená trojka má tak na kontě další velice slušnou nahrávku, která je sice možná o nějaký ten chloupek slabší než než ta předchozí, stále však nabízí slušnou dávku klasicky vystavěné rockové muziky zahnané do zvukového extrému v typickém a nezaměnitelném UNSANE provedení. Rozhodně spokojenost!
CD k recenzi poskytli Day After records
Poněkud nenápadně a pod křídly Pattonových Ipecac Recordings jsou UNSANE po dvou letech zpátky a stále s dostatečně silným apetitem po čerstvé krvi. Další velmi dobrá deska z dílný této americké kapely.
8 / 10
Chris Spencer
- kytara, vokály
Dave Curran
- basa, vokály
Vincent Signorelli
- bicí
1. Against The Grain
2. Last Man Standing
3. This Stops At The River
4. Only Pain
5. No One
6. Windshield
7. Shootinhg Clay
8. Line On The Wall
9. Disdain
10. Eat Crow
11. East Broadway
Wreck (2012)
Visqueen (2007)
Blood Run (2005)
Lambhouse (2003)
Occupational Hazard (1998)
Scattered, Smothered And Covered (1995)
Total Destruction (1994)
Peel Sessions EP (1993)
Singles, 89-92 (1992)
Unsane (1991)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Ipecac Recordings / Day After
Stopáž: 42:03
Produkce: Andrew Schneider & UNSANE
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.