INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když se na jaře roku 2005 po sedmi letech další řadovkou připomenuli newyorští UNSANE, dalo se předpokládat, že nepůjde pouze o jednu nahrávku. „Blood Run“ tak představoval vskutku čerstvou dávku noise rockového hemoglobinu a dva roky poté je tohle neúnavné trio zpět. Co si budeme povídat, těžko po nich chtít, že se nějak změní, a tak zasvěcené nijak nepřekvapí už jen pohled na opět vskutku až s morbidním citem pro detail vyvedený obal nového alba „Visqueen“, opět s forenzní tematikou.
Na to, že se minimum změn odehrálo i v hudebním směřování kapely, můžete klidně vzít jed a vězte, že je to možná ta poslední věc, která by se UNSANE dala vyčítat. Chuť a entuziasmus, s jakým nám nedočkavým posluchačům předkládají své chorobné hudební myšlenky, by jim mohl závidět leckterý mladší kolega. Riffy opět ostré jak skalpel se okamžitě vrývají pod kůži a již tradičně expresivní vokál Chrise Spencera opět zvráceně příjemným způsobem naleptává naše nervové systémy. Oproti minulosti však kapela přeci jen trošičku slevila ze svého až zničujícího nasazení a nové skladby tak disponují poněkud uvolněnější atmosférou. Stále to však stačí na to, aby se UNSANE dali považovat za dostatečně extrémní rockovou kapelu, na to, aby konzumenta mainstreamových žánrových nahrávek spolehlivě znechutili. Jejich nepředstírané rock and rollové cítění, pravda obalené do poněkud obhroublejší produkce, je v roce 2007 pro vyznavače špinavého newyorského zvuku chutnou laskominkou. Navíc i přes fakt, že se UNSANE v zásadě hudebně příliš nevyvíjejí, je jejich hudba prosta jakéhokoliv sebevykrádání, natož hluchých a nudných míst. A to říkám i navzdory tomu, že v některých skladbách, jako například ve svižné „This Stops At The River“, přeci jen trošičku zapátrají ve vlastní minulosti, nicméně stále to díky kvalitě provedení není žádný důvod k panice.
Tahle vypečená trojka má tak na kontě další velice slušnou nahrávku, která je sice možná o nějaký ten chloupek slabší než než ta předchozí, stále však nabízí slušnou dávku klasicky vystavěné rockové muziky zahnané do zvukového extrému v typickém a nezaměnitelném UNSANE provedení. Rozhodně spokojenost!
CD k recenzi poskytli Day After records
Poněkud nenápadně a pod křídly Pattonových Ipecac Recordings jsou UNSANE po dvou letech zpátky a stále s dostatečně silným apetitem po čerstvé krvi. Další velmi dobrá deska z dílný této americké kapely.
8 / 10
Chris Spencer
- kytara, vokály
Dave Curran
- basa, vokály
Vincent Signorelli
- bicí
1. Against The Grain
2. Last Man Standing
3. This Stops At The River
4. Only Pain
5. No One
6. Windshield
7. Shootinhg Clay
8. Line On The Wall
9. Disdain
10. Eat Crow
11. East Broadway
Wreck (2012)
Visqueen (2007)
Blood Run (2005)
Lambhouse (2003)
Occupational Hazard (1998)
Scattered, Smothered And Covered (1995)
Total Destruction (1994)
Peel Sessions EP (1993)
Singles, 89-92 (1992)
Unsane (1991)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Ipecac Recordings / Day After
Stopáž: 42:03
Produkce: Andrew Schneider & UNSANE
dokonalýý!!!
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.