LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když se na jaře roku 2005 po sedmi letech další řadovkou připomenuli newyorští UNSANE, dalo se předpokládat, že nepůjde pouze o jednu nahrávku. „Blood Run“ tak představoval vskutku čerstvou dávku noise rockového hemoglobinu a dva roky poté je tohle neúnavné trio zpět. Co si budeme povídat, těžko po nich chtít, že se nějak změní, a tak zasvěcené nijak nepřekvapí už jen pohled na opět vskutku až s morbidním citem pro detail vyvedený obal nového alba „Visqueen“, opět s forenzní tematikou.
Na to, že se minimum změn odehrálo i v hudebním směřování kapely, můžete klidně vzít jed a vězte, že je to možná ta poslední věc, která by se UNSANE dala vyčítat. Chuť a entuziasmus, s jakým nám nedočkavým posluchačům předkládají své chorobné hudební myšlenky, by jim mohl závidět leckterý mladší kolega. Riffy opět ostré jak skalpel se okamžitě vrývají pod kůži a již tradičně expresivní vokál Chrise Spencera opět zvráceně příjemným způsobem naleptává naše nervové systémy. Oproti minulosti však kapela přeci jen trošičku slevila ze svého až zničujícího nasazení a nové skladby tak disponují poněkud uvolněnější atmosférou. Stále to však stačí na to, aby se UNSANE dali považovat za dostatečně extrémní rockovou kapelu, na to, aby konzumenta mainstreamových žánrových nahrávek spolehlivě znechutili. Jejich nepředstírané rock and rollové cítění, pravda obalené do poněkud obhroublejší produkce, je v roce 2007 pro vyznavače špinavého newyorského zvuku chutnou laskominkou. Navíc i přes fakt, že se UNSANE v zásadě hudebně příliš nevyvíjejí, je jejich hudba prosta jakéhokoliv sebevykrádání, natož hluchých a nudných míst. A to říkám i navzdory tomu, že v některých skladbách, jako například ve svižné „This Stops At The River“, přeci jen trošičku zapátrají ve vlastní minulosti, nicméně stále to díky kvalitě provedení není žádný důvod k panice.
Tahle vypečená trojka má tak na kontě další velice slušnou nahrávku, která je sice možná o nějaký ten chloupek slabší než než ta předchozí, stále však nabízí slušnou dávku klasicky vystavěné rockové muziky zahnané do zvukového extrému v typickém a nezaměnitelném UNSANE provedení. Rozhodně spokojenost!
CD k recenzi poskytli Day After records
Poněkud nenápadně a pod křídly Pattonových Ipecac Recordings jsou UNSANE po dvou letech zpátky a stále s dostatečně silným apetitem po čerstvé krvi. Další velmi dobrá deska z dílný této americké kapely.
8 / 10
Chris Spencer
- kytara, vokály
Dave Curran
- basa, vokály
Vincent Signorelli
- bicí
1. Against The Grain
2. Last Man Standing
3. This Stops At The River
4. Only Pain
5. No One
6. Windshield
7. Shootinhg Clay
8. Line On The Wall
9. Disdain
10. Eat Crow
11. East Broadway
Wreck (2012)
Visqueen (2007)
Blood Run (2005)
Lambhouse (2003)
Occupational Hazard (1998)
Scattered, Smothered And Covered (1995)
Total Destruction (1994)
Peel Sessions EP (1993)
Singles, 89-92 (1992)
Unsane (1991)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Ipecac Recordings / Day After
Stopáž: 42:03
Produkce: Andrew Schneider & UNSANE
-bez slovního hodnocení-
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.